1. Velcí býložravci, jejich postavení v ekosystému
Velcí býložravci jsou nezastupitelnou součástí naší fauny, která má značný hospodářský a ekologický význam. Protože mají velmi dobrý reprodukční potenciál, jsou schopni významně ovlivňovat vývoj prostředí v rozměru biotopu, ekosystému a dokonce i celé krajiny, ve které chybí přirození predátoři. Velcí býložravci mají přínos v podobě mysliveckého využívání, ale zároveň způsobují hospodářské škody, tedy nestabilitu ekosystémů, vlivem eliminace potravně atraktivních dřevin. Důsledná regulace jejich početnosti je proto v krajině střední Evropy nezastupitelná a je zásadním úkolem mysliveckého hospodaření.
Protože v našich honitbách za posledních deset let ubylo drobné zvěře, je zájem myslivců směřován především na hospodaření a péči o zvěř spárkatou. Udržování vysokých stavů spárkaté zvěře však způsobuje velké škody se všemi negativními důsledky. V posledních letech proto vznikají požadavky na radikální redukci počtu zvěře a v některých případech i na zrušení jejího chovu. Zároveň však existují místa, kde se podařilo dosáhnout souladu mezi zvěří a prostředím i bez drastických zásahů. Z toho vyplývá, že soulad mezi zvěří a prostředím nezávisí jen na jejím počtu, ale je výsledkem celého komplexu faktorů, které na zvěř a prostředí působí. Škody zvěří jsou ovlivněny především dostupnou potravní nabídkou, potravní specializací zvěře, ale také její prostorovou aktivitou, sněhovou pokrývkou nebo vlivem antropických aktivit. Všechny tyto faktory ovlivňují výši škod a není možno nalézt univerzální recept na minimalizaci působení škod. Různé honitby mají rozdílné složení vegetace a proto je velmi obtížné univerzální stanovení únosného stavu zvěře v podobě dnešních normovaných stavů. Dlouhodobým řešením existence spárkaté zvěře je tedy celoroční péče jak o zvěř tak o její životní prostředí a důsledná regulace početnosti zvěře v závislosti na stavu vegetace. Veškerá tato opatření musí být založena na znalosti ekologie zvěře, jejím potravním chování a potravní strategii a tím omezení likvidace určitých složek vegetace.
Protože v našich honitbách za posledních deset let ubylo drobné zvěře, je zájem myslivců směřován především na hospodaření a péči o zvěř spárkatou. Udržování vysokých stavů spárkaté zvěře však způsobuje velké škody se všemi negativními důsledky. V posledních letech proto vznikají požadavky na radikální redukci počtu zvěře a v některých případech i na zrušení jejího chovu. Zároveň však existují místa, kde se podařilo dosáhnout souladu mezi zvěří a prostředím i bez drastických zásahů. Z toho vyplývá, že soulad mezi zvěří a prostředím nezávisí jen na jejím počtu, ale je výsledkem celého komplexu faktorů, které na zvěř a prostředí působí. Škody zvěří jsou ovlivněny především dostupnou potravní nabídkou, potravní specializací zvěře, ale také její prostorovou aktivitou, sněhovou pokrývkou nebo vlivem antropických aktivit. Všechny tyto faktory ovlivňují výši škod a není možno nalézt univerzální recept na minimalizaci působení škod. Různé honitby mají rozdílné složení vegetace a proto je velmi obtížné univerzální stanovení únosného stavu zvěře v podobě dnešních normovaných stavů. Dlouhodobým řešením existence spárkaté zvěře je tedy celoroční péče jak o zvěř tak o její životní prostředí a důsledná regulace početnosti zvěře v závislosti na stavu vegetace. Veškerá tato opatření musí být založena na znalosti ekologie zvěře, jejím potravním chování a potravní strategii a tím omezení likvidace určitých složek vegetace.