12. Ohrožené druhy zvěře, životní nároky a možnosti ovlivnění myslivostí
Zákon o myslivosti rozděluje zvěř na dvě kategorie:
- druhy zvěře, které lze obhospodařovat lovem
- druhy zvěře, které nelze lovit podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních smluv, nebo druhy zvěře, které jsou zvláště chráněnými živočichy podle zvláštních právních předpisů a nebyla-li k jejich lovu povolena výjimka podle těchto předpisů
Celá řada těchto živočichů (patřících mezi zvěř) podléhá určitému stupni ochrany dle zákona č. 114/1992 O ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu č. 395/1992 Sb. a patří mezi zvláště chráněné živočichy.
Zvláště chráněné druhy živočichů se člení podle stupně ohrožení na:
Zvláště chráněné druhy živočichů se člení podle stupně ohrožení na:
- kriticky ohrožené (kočka divoká, medvěd hnědý, tchoř stepní, vlk obecný, sokol stěhovavý, tetřev hlušec)
- silně ohrožené (rys ostrovid, vydra říční, bobr evropský, los evropský, čírka modrá, holub doupňák, jeřábek lesní, krahujec obecný, křepelka polní, lžičák pestrý, tetřívek obecný)
- ohrožené (čírka obecná, jestřáb lesní, kopřivka obecná, kormorán velký, koroptev polní, krkavec velký, moták pochop, výr velký)
Podrobně se zmíníme o některých z nich:
Kočka divoká (Felis silvestris) se vyskytuje ostrůvkovitě v celé Evropě, severní a střední Asii a severní Africe. Původní populace byla v České republice vyhubena na přelomu 18. a 19. stol. V současné době se u nás vyskytují jedinci zatoulaní ze Slovenska popř. dalších zemí. V kohoutku je vysoká 35–40 cm, celková délka 75–105 cm, z toho oháňka 25–35 cm. Dosahuje hmotnosti od 5 do 15 kg. Kočka je lehčí než kocour. Plavošedé zbarvení je s tmavějšími pruhy, oháňka proužkovaná tupě zakončená (u domácí kočky do špice). Tlapky mají vespod černé zbarvení, na prstech jsou vtažitelné drápy. Vyhledává teplejší členité lesní plochy s dutými stromy, skalisky a křovinami. Aktivní je převážně v nočních hodinách. Žije samotářským způsobem, jen v lednu a únoru se shlukuje při kaňkování. Kočka je plná 9 týdnů a vrhá 4–6 slepých koťat, která po deseti dnech prohlédnou a jsou kojena 6–8 týdnů. Při dostatku potravy může dojít i k dalšímu vrhu. Kočka má výborný sluch, čich i zrak. Hlavní složkou potravy jsou hlodavci, ptáci a drobní obratlovci. Možnost ovlivnění myslivostí spočívá především v osvětě a vysvětlování funkce predátorů jako důležité složky ekosystému, která je nutná pro udržení a zachování ekologické stability.
Medvěd hnědý (Ursus arctos) původně obýval značnou část Evropy, Asie, severní Afriky a Severní Ameriky. V současnosti se však v Evropě vyskytuje pouze ve Skandinávii, Finsku a v Rusku, izolované populace pak v Pyrenejích, Alpách, Karpatech a na Balkáně. Je náš původní druh, ale v minulosti byl vyhuben. Poslední medvěd byl uloven na Šumavě 14. listopadu 1856. Novodobý výskyt se datuje od roku 1946, kdy byl medvěd pozorován u Velkých Karlovic. Od té doby četnost pozorování narůstá. V současné době je počet medvědů v ČR odhadován na dva až pět jedinců (Červený a Koubek, 2006).
Medvěd žije v rozsáhlých jehličnatých a také smíšených porostech. Dosahuje výšky mezi 90–110 cm, délky 175–260 cm a hmotnosti 150–300 i více kg. Má různé zbarvení, které se pohybuje od světle hnědé, přes šedou až do černé. Mladí jedinci (obvykle do 2 let) mývají bílou skvrnu pod mordou. Medvěd je zvěří velice ostražitou a plachou s převážně večerní a noční aktivitou. Na zimu uléhá do vystlaného brlohu (jeskyně, doupata pod vývraty) a spí nepravým zimním spánkem. Páření probíhá v letních měsících. Po 8 měsících (leden až únor) vrhá medvědice v brlohu 2–4 mláďata, která jsou po dobu 28–35 dní nevidomá. Mláďata jsou kojena po dobu kolem 4 měsíců a zůstávají s medvědicí až do příštího roku. Dospělí samci žijí samotářsky a o mláďata se nestarají.
Z hlediska potravních nároků je medvěd řazen mezi všežravce. Z rostlinné potravy konzumuje především kořínky, části zelených rostlin, semena, lesní plody, kůru (loupe) i polní plodiny např. kukuřice. Z živočišné potravy jsou to bezobratlí živočichové, ryby, ptáci, kadavery uhynulé zvěře, mláďata zvěře a také domácí zvířata (ovce a skot na pastvinách). Rád také navštěvuje včelstva. Dožívá se věku až 50 let. Je to živočich stojící v přírodních ekosystémech na konci potravních řetězců a plní funkci vrcholového predátora. Podílí se tedy významným způsobem na ustavení a zachování přírodní rovnováhy.
Vlk obecný (Canis lupus) se vyskytoval téměř v celé Evropě, v Asii a Severní Americe. V současné době obývá severní Skandinávii až po Rusko, žije na Balkáně, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově. U nás byl poslední vlk uloven roku 1850. Na našem území je v současné době odhadován počet vlků kolem 10 jedinců (www.selmy.cz)
Vlci se zdržují v rozsáhlých lesních komplexech. Výška vlka se pohybuje kolem 70–85 cm, délka 140–180 cm a hmotnost 25–60 kg. Velmi se podobá německému ovčáku, proti psu má vždy svěšenou oháňku, světla jsou šikmější, silnější je lebka (věncový šev odděluje kost temenní od čelní, oblouk lebky má dozadu vyhnutý, pes má rovný). Vlci žijí ve smečkách s přísnou hierarchií. V létě tvoří smečku jednotlivé rodiny. V zimně se tyto rodiny spojují. Kaňkování začíná koncem prosince a trvá až do února. Po 63 dnech vrhá vlčice ve skrytém pelechu 4–6 slepých mláďat, která po 10–12 dnech prohlédnou. Matka kojí mláďata asi 2 měsíce. V 6 týdnech mláďata začínají přijímat pevnou potravu. Mláďata dospívají ve dvou letech.
Vlci se živí živočišnou potravou (spárkatá i drobná zvěř, domácí zvířata, drobní hlodavci, bezobratlí, ptáci atd.). Obvykle loví kořist štvaním. Upřednostňují nemocnou a slabou zvěř. Vlci se lidem obvykle vyhýbají. Z hlediska myslivosti je problematický především jeho ilegální odlov. Vlk podobně jako další predátoři tvoří vrchol potravního řetězce. Odstraňuje z populací kořisti nejslabší jedince. Pochopením jeho nezastupitelné role v ekosystému a vysvětlení této role uživatelům honiteb by mohlo vést k zastavení ilegálního odlovu a navýšení stavů vlků v ČR.
Rys ostrovid (Lynx lynx) obýval původně značnou část Evropy, Asie a Severní Ameriky. V současné době se plošně vyskytuje v Rusku, Skandinávii, Karpatech a na Balkáně. V řadě lokalit dochází k jeho zpětné reintrodukci do přírody, tak se jeho areál výskytu neustále zvětšuje. U nás byl vyhuben v 19. stol. V roce 1982–1989 byli na Šumavě rysi znovu vysazeni. Další výskyt rysa je např. v Beskydech, Jeseníkách, Českém Švýcarsku, Brdech a Javorníkách. Celkový počet jedinců je odhadován kolem 150–200 ks podle různých zdrojů.
Výška v kohoutku se pohybuje okolo 60–75 cm, hmotnost bývá mezi 18–35 kg a celková délka mezi 90–155 cm včetně chvostu o délce 10–24 cm. Rezavé zbarvení je po celém těle s nepravidelnými tmavými skvrnami. Na slechách má prodlouženou černou srst tzv. chvostky. Rys žije osamoceně mimo dobu kaňkování od února až do dubna. Vyhovují mu rozsáhlé lesní porosty s dostatkem potravy. Rysice vrhá po 73 dnech v brlohu 2 - 4 nevidomá mláďata, která kojí jeden měsíc. Mláďata se drží matky až do dalšího kaňkování. Je to živočich s převážně noční aktivitou. Za potravou se plíží a skokem ji uchvátí. V potravě převládá spárkatá zvěř, zajíci, myši, ptáci a další drobní obratlovci. Je důležitou součástí ekosystému, kde se podílí na udržení rovnováhy v přírodě. Z hlediska myslivosti je často zmiňován jeho ilegální odlov.
Tchoř světlý (Mustela eversmannii) se vyskytuje na sušších stepích a lesostepích Eurasie. U nás se s ním můžeme setkat na celém území nejhojněji na jižní Moravě a v Polabí. Zbarvení v dospělosti je pískově žluté až šedě bělavé pouze běhy, hruď a konec oháňky jsou tmavé. Kaňkuje v březnu. Doba březosti trvá 36–43 dnů. Velikost, hmotnost a časový reprodukční proces včetně potravy, jsou stejné jak u tchoře tmavého. Z hlediska mysliveckého hospodaření nelze populace tchoře stepního téměř ovlivnit. V nebezpečí vypouští z řitních žláz velmi silně páchnoucí sekret, který slouží k zastrašení nepřítele (predátora). Živí se živočišnou i rostlinnou potravou. V živočišné potravě převládají hlodavci, obojživelníci, hmyz, ryby, drobná zvěř a také vejce. Z rostlinných druhů přijímá některé sladké plody např. švestky. Je přirozenou součástí ekosystémů, kde plní funkci zdravotní policie.
Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) se vyskytuje se v Evropě a Asii. V české republice nebyl sokol nikdy hojným ptákem. V současnosti jsou jeho stavy odhadovány asi kolem 20 hnízdících párů. Sokol má rozpětí křídel až 115 cm, samec je menší a dosahuje hmotnosti jen kolem 0,6 kg a samice mívá až 1 kg. Dospělí jedinci mají temeno a týl modrošedý, tmavší příčně páskovaný hřbet a bílou, mírně načervenalou břišní stranu s pruhováním. Mladí ptáci mají tmavší spodek těla s podélnými skvrnami. Na lících mají nápadný tmavý "sokolí vous". Stojáky jsou žlutě zbarvené.
Obvykle žije v otevřené krajině bez větších lesních celků. Po příletu na hnízdo provádí svatební lety. Hnízdo si nestaví, ale zabírá je jiným ptákům (vranám, káním, jestřábům aj.). Vyhledává vysoké stromy, skaliska, skalní převisy. Koncem března až počátkem dubna snáší samice do hnízda 3–4 červeně skvrnitá vejce, na kterých sedí 28–29 dní. Mláďata jsou krmivá. Vzletná jsou asi po 35–40 dnech a hnízdo opouští. Po opuštění hnízda jsou ještě dlouhou dobu krmena. Pohlavní dospělosti dosahují až v příštím roce života. Sokol loví převážně ptáky (nejčastěji holuby) až do velikosti kachny nebo bažanta, zpěvné ptactvo a méně drobné savce. Kořisti se zmocňuje útokem shora ve velmi prudkém letu. Vzhledem k nízké početnosti v České republice je řazen mezi silně ohrožené druhy. Z hlediska ovlivnění myslivostí je velmi důležité jeho využití v sokolnictví. Sokolníci využívají sokoly k lovu zvěře a podílí se na jejich zpětné reintrodukci do české přírody.
Tetřev hlušec (Tetrao tetrao) patří mezi nejstarší obyvatele našich lesů. Celá řada autorů uvádí, že se do Evropy dostal přibližně před 4 miliony let. Je největším lesním kurem, který je vázán na velké lesní komplexy. První písemná zmínka z našeho území je ve zprávě Ibrahíma Ibn Jakúba, který navštívil české kraje v letech 965 - 966. Z historických pramenů lze vyčíst, že stavy tetřeva byly ve středověku poměrně vysoké. Tetřeví zvěř měla značný hospodářský význam, kdy byla lovena do zámeckých a panských kuchyní. V této době byl tetřev oblíbeným Velikonočním pokrmem. Od té doby začaly stavy tetřeví zvěře postupně klesat, bylo to způsobeno především nevhodným hospodařením v lesích (často se kácely rozsáhlé lesní porosty). Pokles početnosti následoval dále po první a po druhé světové válce. Byl způsoben především likvidací vhodného biotopu, velkoplošným mýcením lesa, nárůstem početnosti černé zvěře a predátorů a zvyšováním turistického ruchu. Populace tetřeví zvěře zůstaly zachovány pouze v hraničních oblastech, které byly pro veřejnost uzavřeny (Andreska a Andresková, 1993). Lov tetřeva hlušce byl u nás možný do roku 1978. Od roku 1979 až do teď je tetřev podle zákona o myslivosti druhem celoročně hájeným.
Současná populace tetřeva je omezena pouze na pohraniční hory a pohoří. Nejpočetnější populace se vyskytuje na Šumavě a Českém lese, Jeseníkách, Brdech a Krkonoších. Celkem bylo na území ČR zjištěno odhadem 150–200 ks (Šťastný a kol., 2006).
Tetřev hlušec (Tetrao urogallus L.) je zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae), podčeledi tetřevové (Tetraoninae) a rodu tetřev (Tetrao). V rámci druhu je rozlišováno několik geografických poddruhů.
Pro oživení paměti uvádíme jen několik základních údajů. Jedná se o poměrně velké ptáky s dobře vyvinutým klovcem a stojáky. Kohouti mají délku těla 85–100 cm, hmotnost 2,75–6,5 kg, délku křídel 35–43,5 cm a rozpětí 110–140 cm. Slepice je menší. Dorůstá délky 60–70 cm s hmotností 2–3 kg, délkou křídel 27–33 cm a rozpětím křídel 90–110 cm.
Zbarvení kohoutů je černé, kovově lesklé především na prsou. Klovec má šedobílé barvy. Krk je tmavošedý s drobným hustým skvrněním. Tatrč má černou barvu a je tvořen 18 širokými pery s bělavými skvrnami. Opeření stojáků je černohnědé s nápadnými třásněmi na prstech. Slepice má základní zbarvení kaštanově hnědé s černohnědým příčným proužkováním a v prsní části velkou skvrnou. Kohoutům i slepicím vyrůstají na prstech stojáčků třásně.
Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi při toku, délky a tvaru rýdovacích per v tatrči, roztažení vějíře a velikosti brady. Jedná se o polygamní druh. V zimním období žijí tetřevi v menších skupinkách odděleně podle pohlaví. Staří dominantní kohouti však většinou žijí samotářsky (Ernst, 2000). Tok probíhá přibližně podle nadmořské výšky od konce března do května. Uvádí se, že tok končí vyrašením pupenů buku. Tokaniště jsou využívaná po více let a jsou často označena trusem (kašovitými výměty), který je tmavý s obsahem pryskyřice, proto jej myslivci označují jako „smola“. Kohouti i slepice se slétají na tokaniště již večer, kde hřadují odděleně na stromech. Brzy ráno, ještě za tmy, začínají kohouti tokat a s východem slunce se slétají na zem ke slípkám. Slepice si vybírá kohouta a ten ji ošlapuje. Jednotlivé verše: klepání, trylek, výlusk a broušení jsou většině myslivců známé. Broušení trvá 3–4 vteřiny a kohout má po tuto dobu sníženou sluchovou i zrakovou vnímavost (Ernst, 2000).
Slepice začíná snášet koncem dubna vejce v počtu 4–12 ks, na kterých sedí 26 - 28 dní. Tetřeví slepice obvykle vyvádí svá mláďata na dobře osluněná místa, kde mají k dispozici dostatek potravy. Po dvou měsících jsou již kuřata natolik vyspělá, že poletují a hřadují. Pohlavně dospívají ve druhém roce života.
Výskyt tetřeva je vázán na strukturu a kvalitu lesního porostu, který by měl poskytovat dostatečnou ochranu před predátory, nepříznivým klimatem a dostatečnou potravní nabídku. Za optimální biotop je považován prosvětlený vícepatrový starší porost, spodní patra porostu tvoří přirozené zmlazení a keřové patro zaujímá 25–50 % plochy. Mezi nejvýznamnější složku bylinného patra lze považovat borůvku lesní, která plní funkci potravní a také krycí. Mezi další existenční faktory patří tzv. přechodové linie (fotony) mezi různými věkovými skupinami porostů popř. mezi lesem a bezlesím. Tetřeví zvěř zde nalézá dostatečné možnosti pro hnízdění a kryt. (Volf, Havránek, Hlavatá, 2002). V letním období se tetřevi zdržují převážně na zemi hledáním vhodné potravy. V zimním období se kohout i slepice převážně živí jehličím borovic, smrku, jedle a pupeny některých listnáčů (Ernst, 2000). Pro dobré rozmělnění potravy mají tetřevi ve svalnatém žaludku nasbírané malé kamínky a písek tzv. gastrolity.
V současné době jsou na podporu tetřeva hlušce realizovány záchranné chovy a programy, které mají zabránit snižování počtu jedinců a posílit tak stávající populace (Hlavatá, 2002). Primárně by se však tato podpora měla zaměřit na úpravu vhodného prostředí (biotopu) pro tetřeví zvěř a následně na zvyšování početnosti tohoto druhu. Celkem bylo v rámci těchto programů vypuštěno na území ČR 1252 jedinců (Šmídová, 2008).
Vydra říční (Lutra lutra) se vyskytuje v celé Evropě, Asii, Africe a na některých ostrovech (Tchaj-wan, Japonsko). V současné době se na našem území odhadují stavy vyder (podle různých zdrojů) v rozmezí 1 600–4 000 ks. Z důvodu zhoršujícího se životního prostředí, lovu pro kožešinu, pytláctví, zhoršování kvality vody a potravní nabídky, došlo v minulém století téměř k jejímu vyhubení. V roce 1984 se u nás jejich stavy pohybovaly pouze v rozmezí 300–400 ks. Se zlepšujícími se životními podmínkami se jejich stavy postupně zvyšují.
Vydra má protáhlé válcovité tělo o délce 40–70 cm a hmotnost 8–10 kg. Stavba těla je přizpůsobena životu ve vodě. Nosní a ušní otvory může uzavírat. Mezi prsty má plovoucí blánu. Tělo je pokryto krátkou, hustou a velmi kvalitní srstí hnědého zbarvení. Je velmi ostražitá. Kaňkuje po celý rok (výskyt latentní březosti) nejčastěji však od února do dubna. Délka březosti trvá v závislosti na době kaňkování 63 až 270 dní. Ve vrhu jsou 2–4 slepá mláďata, které vydra kojí. Mláďata dospívají ve druhém roce života a osamostatňují se.
Vydra obývá různé typy vodního prostředí potoky, řeky, rybníky apod. Na březích si vyhrabává jedno trvalé a několik přechodných doupat, ze kterých je výjezd přímo do vody. Je to samotářský živočich s převážně noční aktivitou. Lovecké teritorium si značí hromádkami trusu na viditelných místech a jeho velikost může být až několik desítek kilometrů. Živí se převážně rybami, raky, hmyzem, obojživelníky, ptáky a drobnými hlodavci. Na zvěři jsou škody minimální. Možnosti ovlivnění myslivostí jsou minimální.
Bobr evropský (Castor fiber) se původně vyskytoval v lesním pásmu téměř v celé Evropě. V 19. století však byl na většině míst vyhuben. Původní populace se zachovaly v Německu, jižním Norsku, Bělorusku a Rusku. Záznamy o ulovení posledního bobra z Českých zemí pocházejí z poloviny 17. století. V průběhu minulého století došlo k úspěšnému vysazení bobra v Polsku a Rakousku. Migrující jedinci z těchto populací se objevili také u nás. Nový nález bobra byl zjištěn v severních Čechách roku 1967, na jižní Moravě v roce 1977. Do Evropy byl dovezen k založení umělých chovů bobr kanadský (Castor canadensis). Na našem území však jeho výskyt zatím nebyl zaznamenán.
V současné době bobr evropský u nás tvoří několik stálých populací např. na dolním toku Labe na Děčínsku, v jihozápadních a severovýchodních Čechách, podél Moravy, na soutoku Moravy a Dyje a dalších lokalitách. Jejich stavy jsou odhadovány v počtu 600 a více jedinců (podle různých zdrojů).
Jedná se o největšího evropského hlodavce, který je svým životem pevně vázán na vodu. Má zavalité tělo o celkové délce 110–130 cm, z toho ocas dosahuje délky kolem 30 cm. Ocas je lysý, pokrytý zrohovatělými šupinami. Slouží jako kormidlo při plavání a v nebezpečí jej využívá k varovnému plácání na vodní hladině. Hmotnost se pohybuje kolem 14–20 kg, někdy i více. Zbarvení srsti je tmavohnědé s dlouhými lesklými pesíky a kadeřavou podsadou. Nohy má pětiprsté, zadní s plovací blánou.
Je to živočich s převážně noční aktivitou. Výborně se potápí a plave. Pod vodou vydrží na jedno nadechnutí, až 15 min. Ve březích nad vodní hladinou si staví prostorné doupě tzv. kotel, který má výšku až 50 cm a délku 1 i více metrů pečlivě vystlaný rostlinným materiálem. Vstup do kotle bývá převážně pod vodou. Páření probíhá od ledna do března. Samice rodí po 105 dnech v květnu až červnu 2–4 vidomá, tmavě osrstěná mláďata. Mláďata zůstávají s rodiči do 3 let, kdy se osamostatňují. Bobr zimu nepřespává, žije z nahromaděných zásob (větví) ve vodě.
Bobři se živí okusem dřevin (vrb a topolů), rákosem, nezdřevnatěnými částmi rostlin, výhony, kořínky a plody stromů. Při jejich rozšíření dochází ke značným škodám kolem vodních ploch na lesních porostech a křovinách. Největší škody způsobené bobry jsou na listnáčích (vrba, topol, jasan, dub, habr aj.). Svá životní teritoria si bobři značkují pižmem, které produkuje žláza v blízkosti řitního otvoru. Bobři se dožívají až 15 let. Je skutečností, že se bobři po jejich vysazení rozšířili po tocích většiny řek a také do zahrad a parků, kde působí značné škody, proto bude nutné zvážit regulaci početních stavů odchytem a přemístěním do vhodnějších lokalit nebo odstřelem. V současné době jsou bobři na celém území zákonem chráněni a neloví se. Vzhledem k narůstajícím škodám na lesních porostech v oblastech výskytu by stálo za zvážení zavést regulovaný odlov.
Los evropský (Alces alces L.) je zařazen do podčeledi jelenci (Odocoileinae) spolu s dalšími sedmi druhy. Vyskytuje se v celé Evropě a také u nás KRATOCHVIL (1966) a ANDĚRA (1999). Jedná se o největší spárkatou zvěř, která má současnou domovinu v severních evropských zemích. Je skutečností, že losi se ve středověku vyskytovali také na našem území, což dokazují názvy některých obcí např. Losiny, Losenice. HROMAS (1999) uvádí, že poslední los u nás (z původního rozšíření) byl uloven v roce 1570 u Děčína. Po II. světové válce došlo v Evropských severovýchodních zemích k rozšíření životních teritorií losů. Z těchto oblastí přichází, nejen na naše území, ale také na Slovensko, do Maďarska, Rakouska a Německa. Jedná se převážně o mladší jedince, kteří postupně zůstávají u nás (po rozchodu s matkami), a hledají pro sebe nová stávaniště. KOSTEČKA (1999) uvádí zjištění losa v roce 1957 v Němčicích (okres Litoměřice), v roce 1958 u Moldavy (okres Teplice). V období let 1957–1978 bylo u nás zaznamenáno 27–29 losů a jejich výskyt dosud pokračuje. Objevuje se na vhodných lokalitách na Jindřichohradecku, v okolí Lipenské přehrady, na Táborsku, Nymbursku a také severní Moravě. Úbytek losů se u nás projevil po roce 1995 (odstraněním hraničního oplocení) jejich odchodem do Rakouska, kde jsou losi loveni. Na Třeboňsku se odhaduje počet losů kolem 15 kusů. V oblasti Vítkova kamene se odhaduje kolem 15 kusů. V Novohradských horách se vyskytuje také několik jedinců.
Losi se nejraději zdržují v listnatých mokřadních lesích s jezírky a rašeliništi. Los evropský je značně velké zvíře, váží až 400 kg a losice 300 kg. Má krátké tělo s převýšením v kohoutku postavené na vysokých bězích. Říje začíná koncem září a končí počátkem října. Březost trvá 36–38 týdnů, po kterých losice klade jedno nebo dvě mláďata (losíčata), o které se stará jen jeden rok. Malé tlupy této zvěře jsou většinou bez starších losů, kteří navštěvují losice velmi krátkou dobu (4–6 dní), v době říje. Losi patří především k obyvatelům lesních ekosystémů. Mají dvojí typ plochého paroží (cervina a palmata), které vytloukají koncem července a v srpnu. Paroží shazují v říjnu a listopadu.
Potrava losů se skládá z travin a bylin, které doplňují okusem prýtů, výmladků, terminálních výhonů a kůry. Nejraději mají však části měkkých druhů stromů a keřů – vrb, topolů, olší, líp, bříz, ale nepohrdnou ani habrem, dubem, javorem a jasanem. Kromě listnáčů dochází také k okusu a loupání na jehličnanech především na borovici, modřínu, smrku a nepohrdnou ani jalovcem a tisem, jak uvádí FRUZIŇSKI (1990) a DĚŽKINN (1981). V semenných letech losi vyhledávají žaludy, bukvice a plody ovocných pláňat.
HOMOLKA, HEROLDOVÁ (1999) sledovali potravu losů v jižních Čechách a uvádějí, že na konci léta a na podzim byla v potravě významně zastoupena borůvka od 4–10 %. V období leden až únor byla nejvíce zastoupena jíva (52 %), borovice (27 %), krušina a jeřáb (10 %), jedle a osika, bříza (do 5 %). V zimní potravě podle trusu bylo zastoupeno jehličí borovice (93–100 %), dále krušina (asi 2 %) a borůvka (1 %). Poškození okusem bylo převážně do výšky 1,5 m. Atraktivnost byla stanovena takto: jedle, jíva, borovice, krušina, bříza, buk, olše a smrk. Je skutečností, že losi se potravně přizpůsobují přirozené potravní nabídce, která je u nás značně ovlivněna pěstováním lesních monokultur již několik století.
Naše současné přírodní podmínky s intenzivním průmyslovým hospodařením v krajině a s druhovou skladbou hospodářských i ochranných lesních porostů nejsou schopny zajistit nejen dostatek potravy, ale i klidu a krytu pro chov losů. V rozsáhlých lesních komplexech jde nejen o hospodářskou, ale i o rekreační a sportovní činnost na rozsáhlých plochách. Volný vstup za sběrem lesních plodin vytlačí většinu druhů zvěře z rozsáhlých lesních komplexů. Všechny tyto činnosti nejsou koordinované a tím nelze zajistit potřebný klid a kryt jak v zimní, tak ani v letní době. Chov této zvěře je možný jen v omezeném množství a v málo zalidněné krajině (např. vojenské výcvikové prostory). Dosavadní početní stavy losů jsou u nás zatím malým podílníkem na škodách v lesích proti ostatní zvěři a lidské činnosti. Při vycházení losů do polních kultur za potravou je nutné počítat s náhradou škod na těchto porostech. Přesto by bylo vhodné i tuto zvěř u nás omezeném počtu zachovat příštím generacím.
Čírka obecná (Anas crecca) patří k menším kachnám. Je rozšířena v Evropě, Asii a také v Severní Americe. Na podzim tyto kachny odlétají ke středozemnímu moři a do střední Afriky. Severní populace někdy přezimují v našich tekoucích vodách. Dosahuje hmotnosti 0,25–0,40 kg a rozpětí křídel až 55 cm. Kačeři mají ve svatebním šatě hlavu až do poloviny krku rezavě kaštanově hnědě zbarvenou s výrazným bíle lemovaným zeleným pruhem. Letní šat je u obou pohlaví nerozeznatelný. Po jarním přilétnutí dochází k páření s následující snůškou 8–12 žlutobílých vajec do vystlaného hnízda blízko vody. Na vejcích sedí kachna 23 dnů. Čírky se zdržují nejraději v hustě zarostlých vodách, ponejvíce s více páry pohromadě.
Čírka modrá (Anas querquedula) žije v mírném pásmu palearktické oblasti, u nás se zdržuje na větších rybnících. Čírka modrá má bílý proužek nad světlem (okem). Velikost a její reprodukční proces je stejný jako u čírky obecné. Přilétá až ke konci března a již v srpnu odtáhne na jih.
Do této skupiny jsou zařazena ještě kopřivka obecná (Anas strepera), lžičák pestrý (Anas clypeata), hvízdák euroasijký (Anas penelope) a další druhy, které se u nás objevují jen výjimečně při jarním nebo podzimním tahu.
Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia L.) je druhem, který je zařazen do stejné skupiny lesních hrabavých ptáků jako tetřev a tetřívek. Jeho život je vázán hlavně na les, který nemá mnoho světlých ploch. Jeřábkům vyhovují smíšené lesy, které produkují jak dostatek semen a plodů (jeřáby, olše, břízy, habry, lísky, plané třešně aj.), tak i porosty malin, ostružin, borůvek a jahod. Ve vegetačním období se zdržují kolem potůčků a strží, kde je dostatek hmyzu a mladých letorostů s pupeny. Sbírají malé kamínky a písek, k rozmělnění tvrdé potravy v žaludku jako tetřívci i tetřevi. Jeřábci jsou o málo větší než naše koroptve a dosahují délku kolem 35 cm a hmotnosti mezi 0,35–0,50 kg. Jeřábci mají rezavohnědé ochranné zbarvení s tmavými skvrnami a černým pruhem na tatrčku. Kohoutek má na krku černou skvrnu. Na stojáčcích mají obě pohlaví třásně jako tetřevi a tetřívci.
Jeřábek se vyskytuje převážně v příhraničních oblastech Jeseníků, Beskyd, Šumavy, Krkonoš a místy ve vhodných lokalitách s nadmořskou výškou nad 350 m, např. Oderské vrchy, ale v malých početních stavech. Žije ve smíšených lesích s bohatým podrostem keřů, které poskytují dostatek potravní nabídky lísek, olší a bříz a bobulovité rostliny. Živí se smíšenou potravou, kterou sbírá na zemi, semena a plody na keřích a stromech.
Jeřábci jsou velmi ostražití a plaší. Mají výborný sluch. Podržují si stálá životní teritoria a neradi se stěhují. Žijí v monogamii, ale párkují se již k podzimu (září, říjen). V březnu a dubnu dochází k páření s tokajícími kohoutky, kteří jsou načepýřeni a trylkují (často i v noci). Po ošlapávání slepička snáší 8 až 12 ks vajec. Po 22 až 24 dnech se líhnou velmi čilá kuřata, kterým se věnuje slípka i kohoutek. Rodina se rozpadá až na podzim.
Kratochvil (1966) uvádí, že jeřábci se živí nejvíce živočišnou potravou složenou z hmyzu a bezobratlovců. V době vegetačního klidu si jeřábci sbírají převážně semena, pupeny a měkké výhonky dřevin. Umělý odchov jeřábka je velmi náročný.
Tetřívek obecný (Tetrao tetrix L.) je rovněž zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae). Jde o značně menšího lesního hrabavého ptáka s délkou mezi 45–65 cm, délkou křídla 25,6–26,7 cm a délkou tatrče 13–19 cm a hmotností 1,5–2 kg u kohoutků. Slepička je menší než kohout a dorůstá do hmotnosti kolem 1 kg. U kohoutů převládá černé zbarvení s bílou spodní stranou křídel a podtatrčí. Slepice má ochranné, rezivě hnědé zbarvení s tmavější příčnou kresbou. Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi a podle tvaru lyry a tvaru a délky srpků. Stojáky mají jak kohouti, tak i slepice opeřené až k prstům rohovitými třásněmi, které využívají v zimním období podobně jako tetřevi. Tok začíná v březnu a může se protáhnout až do června. Vlastní tok začíná brzy z rána na holinách, okrajích lesů, na pastvinách i polích, kde často dochází i k soubojům kohoutů. Tokaništím jsou tetřívci věrní, pokud jej navštíví dostatek slepic, které mohou ošlapovat bez vzájemných soubojů. Hlas tokajících tetřívků je značně silnější a je slyšet na velké vzdálenosti. Ozývají se nejdříve ostrým zaškrknutím, následuje sykavé pšoukání a hrdelní bublání.
Slepice snáší v květnu 6–12 vajíček, na kterých sedí 25–28 dní. Kuřátka mají velmi rychlý vývoj, poletují již po 10 dnech. Na podzim se rozdělují do hejnek podle pohlaví. Dospívají ve druhém roce života.
Tetřívci žijí v lesnatých oblastech pahorkatin a hor. Vyhovuje jim krajina s drobnými lesíky, protkaná loukami a polnostmi s křovinami i rašeliništi. Z potravní nabídky vyhledávají nejčastěji místa s bobulovitými keři a loučkami porostlými břízami. U nás tetřívkům vyhovují okraje lesních porostů s loukami, březovými lesíky, rašeliništi a vřesovišti. Tetřívci se vyskytují na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách, Oderských vrších a na dalších lokalitách (většinou v malých počtech). V podhůří někdy vychází i na porosty polních kultur při hledání vhodných potravních druhů jako jsou semena, bobule, zelené části rostlin, hmyz, apod. Konzumují také kamínky a písek pro rozmělnění potravy v žaludku. V zimním období se tetřívci živí především pupeny a jehlicemi, jehnědami břízy, lísky, olše a bobulovitými plody. V letním období je potrava tetřívka smíšená skládající se z rostlinné i živočišné složky.
Jsou známé případy křížení tetřevů a tetřívků, ze kterého vznikají údajně neplodní jedinci tzv. „tetřevci“, kteří ruší zvěř v tobě toku.
Krahujec obecný (Accipiter nisus) se vyskytuje v Evropě v Asii a Africe. U nás se vyskytuje v nížinách i ve vyšších polohách. Velikostně je podobný hrdličce zahradní. Rozpětí křídel dosahuje 60–80 cm. Samec je přibližně o čtvrtinu menší než samice. Samice je na zádech břidlicově šedá, na břiše tmavošedá s příčným vlnkováním. Samec má na břiše rezavohnědé zbarvení s příčným vlnkováním. Oči (světla) i stojáky mají světle žluté.
Žijí skrytým způsobem života nečastěji v lesních porostech, kde se střídají louky se zemědělskými pozemky. Hnízdí v jehličnatých lesích v blízkosti sadů, luk, polí a remízů. Samička snáší do hnízda v květnu až v červnu 3–6 vajec, na kterých sedí 30 - 33 dní. Hnízdo bývá obvykle tvořeno suchými větvičkami. Po vylíhnutí se o mláďata starají oba rodiče po dobu 4 týdnů. Mláďata jsou krmivá. Krahujci jsou velmi ostražití a žijí převážně skrytým způsobem. V potravě převládají menší ptáci do velikosti kosa, občas i drobní savci. Dospělá samice může ulovit i holuba. Z hlediska mysliveckého hospodaření může působit škody i na drobné pernaté zvěři. Krahujec je převážně tažný pták (dospělci často zůstávají po celý rok). Pouze v zimně jej můžeme spatřit v blízkosti lidských obydlí, kde loví zpěvné ptactvo. Patří mezi chráněné druhy.
Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) se vyskytuje v Evropě, Asii, severní Americe, v severní a střední Asii a Africe. Velikostně je podobný káněti lesnímu. Samec je menší jak samice. Rozpětí křídel samice bývá až 120 cm, délka 70 cm a hmotnost 1,20 kg, u samců jen 0,75 kg. Dospělci jsou popelavě šedí na hrudi s příčným vlnkováním a žlutou oční duhovkou. Mladí ptáci jsou hnědě zbarvení na hrudi s podélným vzorem a tmavou oční duhovkou. Nohy mají žlutě zbarvené s mohutnými pařáty.
Jestřábi obývají většinou souvislé lesy od nížin po horské polohy. Hnízdo staví vysoko v korunách stromů, kde samice snáší v březnu až dubnu 2–4 nazelenalá vejce, na kterých sedí 38–40 dní. O mláďata se starají oba rodiče až do vylétnutí. Lovecké území má značnou rozlohu (3–5 tis. ha). V potravě převládají ptáci (do velikosti kachny) a savci (do velikosti králíka). Z hlediska mysliveckého hospodaření může působit škody na bažantech, koroptvích i na domácí drůbeži. Kořist loví obvykle ve vzduchu nebo na zemi. Číhá v záloze a kořist překvapí náhlým útokem. Patří mezi chráněné druhy.
Moták pochop (Circus aeruginosus) se vyskytuje téměř v celé Evropě (mimo Skandinávii) a Asii. Je o něco menší než káně lesní. Žije převážně v blízkosti vodních ploch. Samec má hnědé zbarvení se světlejší hlavou, na křídlech s modrošedým pásem a stříbrošedým rýdovákem. Samice je tmavě hnědá se žlutou hlavou. Samci i samice mají dlouhé, tenké a neopeřené stojáky. Rozpětí křídel dosahuje až 125 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 0,75–1,20 kg.
Patří mezi tažné ptáky se zimovištěm v okolí Středozemního moře. K nám přilétá v březnu a dubnu. Hnízdí obvykle na zemi. Hnízda si staví z rákosu a klacíků. Samice snáší 4–5 bílých vajec, na kterých sedí pouze samice 32–35 dní. Mláďata jsou krmivá a vylétají z hnízda asi po 40 dnech. Potravu motáků nejčastěji tvoří drobní savci (do velikosti malého zajíce) a ptáci (do velikosti koroptve, bažanta). Klouzavě létá nad zemí a kolem vodních ploch a hledá potravu. Patří mezi ohrožené druhy.
Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.
Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350–450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky. V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.
Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.
Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.
Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g. Předkládání krmiv se doporučuje v ranních hodinách, aby ji do večera mohly koroptve přijmout v dostatečném množství a v klidu si na noc vytvořily „dýchánek“.
Složení rostlinných druhů při vytváření pastevních ploch je velmi blízké pastevním plochám pro bažantí zvěř s tím rozdílem, že se zvýší podíl plodin s drobnými semeny.
Kormorán velký (Phalacrocorax carbo L.) patří do řádu veslonozí (Pelecaniformes) a čeledi kormoránovití (Phalacrocoracidae). Jedná se o ptáky velikostí menší husy s rozpětím křídel až 100 cm a hmotností mezi 2 až 3 kg. Kormoráni se vyskytují v Evropě, Asii, Severní Americe, Austrálii, Severní Africe, Novém Zélandu a Grónsku. U nás jsou známá hnízdiště na Třeboňsku a Novomlýnských nádržích v počtu asi 200–250 hnízdících párů (Martincová, Musil 2003).
Patří mezi chráněné druhy. V minulosti se zdržoval převážně kolem velkých řek (ve větším množství v Podunají). Hnízdění na našem území bylo velmi sporadické, ale prokázané (Hudec a Černý, 1972). Díky cílené ochraně se dnes vyskytuje v podstatě na celém území naší republiky v místech, kde má dostatek potravních zdrojů (rybniční soustavy a řeky).
Dospělí jedinci mají černé zbarvení. Mladí ptáci jsou zbarvení černohnědě s bělavým břichem. Na dlouhém štíhlém krku je jejich peří bělavé. Kormoráni mají výrazně rozeklaný zobák až po světla (oči), na konci s ostře zahnutým nehtem. Kolem očí a na části hrdla nemají opeření. I když se převážně pohybují u vody, schází jim tzv. kostrční žláza, která vylučuje maz k natírání peří, proto jsou po lovu ryb často zasedají na slunných místech (hráze, stromy, skály apod.), kde se suší a vyhřívají. Nohy (plováky) mají posunuty dozadu a opatřeny plovacími blanami spojující čtyři prsty, což jim dopomáhá k plavbě i potápění. Široký rýdovák (ocas) využívají jako veslo. Tělo kormoránů je velice dobře přizpůsobeno k plavání i létání. Na pevné zemi jdou těžce s výrazným kolébavým krokem. Velice snadno se potápějí a pokud jsou v ohrožení, vynořují z vody pouze hlavu. V letu mají natažený krk. Z vodní hladiny vzlétají s rozběhem a typickým plácáním křídel. Ve vzduchu létají buď v klínu, a nebo v řadě.
Kormoráni přilétají na hnízdiště již v březnu a začátkem dubna. Páry se tvoří v koloniích na hnízdech. Po příletu si staví kormoráni hnízda na stromech (obvykle v korunách, ale i na postranních větvích) z hrubších větví a jiného přístupného rostlinného materiálu. Hnízdo vystýlají jemnějším rákosím, trávou nebo listím. Průměr hnízda dosahuje až jeden metr. Samice kormorána snáší 3–5 modravých vajec, která jsou proti velikosti vajec ostatních mořských ptáků poměrně velká. Na hnízdě se po dobu 23 - 24 dní střídají oba rodiče. Narozená mláďata se líhnou slepá a holá. Oba rodiče je nejdříve krmí natrávenou potravou a později čerstvými rybami, které přinášejí v hrdelním vaku. Spotřeba dospělého kormorána se pohybuje až kolem 1 kg za den. Často je možné pozorovat kormorány lovící v hejnech, kdy je jejich lov efektivnější a účinnější. Jejich strategie spočívá v tom, že natlačí ryby na mělčinu, kde je snazší tyto ryby ulovit. Loví všechny možné druhy ryb nejčastěji o velikosti 20 - 25 cm, výjimečně i větší, které objeví do hloubky až deseti metrů. Kromě velkých ryb se živí také potěrem a plůdkem, výjimečně také měkkýši, hmyzem a obojživelníky. Kormoráni mohou zůstat pod hladinou i více než 60 sekund a většinou se vynořují z vody vzdáleni od místa potopení až několik metrů. Koncem léta po vyspělosti mladé generace odlétají od nás do Středomoří na svá zimoviště.
Z mysliveckého hlediska nepůsobí kormorán výrazné škody. V ČR není povolen lov, ale příslušné správní orgány mohou vydat povolení k odstřelu (regulace početnosti populace). Velice problematickým druhem je však z hlediska rybářského hospodaření. Boháč (2008) uvádí, že celkové škody v chovech ryb v ČR dosahují několik stovek milionů korun ročně a bývají z části zpětně rybářům kompenzovány.
Kočka divoká (Felis silvestris) se vyskytuje ostrůvkovitě v celé Evropě, severní a střední Asii a severní Africe. Původní populace byla v České republice vyhubena na přelomu 18. a 19. stol. V současné době se u nás vyskytují jedinci zatoulaní ze Slovenska popř. dalších zemí. V kohoutku je vysoká 35–40 cm, celková délka 75–105 cm, z toho oháňka 25–35 cm. Dosahuje hmotnosti od 5 do 15 kg. Kočka je lehčí než kocour. Plavošedé zbarvení je s tmavějšími pruhy, oháňka proužkovaná tupě zakončená (u domácí kočky do špice). Tlapky mají vespod černé zbarvení, na prstech jsou vtažitelné drápy. Vyhledává teplejší členité lesní plochy s dutými stromy, skalisky a křovinami. Aktivní je převážně v nočních hodinách. Žije samotářským způsobem, jen v lednu a únoru se shlukuje při kaňkování. Kočka je plná 9 týdnů a vrhá 4–6 slepých koťat, která po deseti dnech prohlédnou a jsou kojena 6–8 týdnů. Při dostatku potravy může dojít i k dalšímu vrhu. Kočka má výborný sluch, čich i zrak. Hlavní složkou potravy jsou hlodavci, ptáci a drobní obratlovci. Možnost ovlivnění myslivostí spočívá především v osvětě a vysvětlování funkce predátorů jako důležité složky ekosystému, která je nutná pro udržení a zachování ekologické stability.
Medvěd hnědý (Ursus arctos) původně obýval značnou část Evropy, Asie, severní Afriky a Severní Ameriky. V současnosti se však v Evropě vyskytuje pouze ve Skandinávii, Finsku a v Rusku, izolované populace pak v Pyrenejích, Alpách, Karpatech a na Balkáně. Je náš původní druh, ale v minulosti byl vyhuben. Poslední medvěd byl uloven na Šumavě 14. listopadu 1856. Novodobý výskyt se datuje od roku 1946, kdy byl medvěd pozorován u Velkých Karlovic. Od té doby četnost pozorování narůstá. V současné době je počet medvědů v ČR odhadován na dva až pět jedinců (Červený a Koubek, 2006).
Medvěd žije v rozsáhlých jehličnatých a také smíšených porostech. Dosahuje výšky mezi 90–110 cm, délky 175–260 cm a hmotnosti 150–300 i více kg. Má různé zbarvení, které se pohybuje od světle hnědé, přes šedou až do černé. Mladí jedinci (obvykle do 2 let) mývají bílou skvrnu pod mordou. Medvěd je zvěří velice ostražitou a plachou s převážně večerní a noční aktivitou. Na zimu uléhá do vystlaného brlohu (jeskyně, doupata pod vývraty) a spí nepravým zimním spánkem. Páření probíhá v letních měsících. Po 8 měsících (leden až únor) vrhá medvědice v brlohu 2–4 mláďata, která jsou po dobu 28–35 dní nevidomá. Mláďata jsou kojena po dobu kolem 4 měsíců a zůstávají s medvědicí až do příštího roku. Dospělí samci žijí samotářsky a o mláďata se nestarají.
Z hlediska potravních nároků je medvěd řazen mezi všežravce. Z rostlinné potravy konzumuje především kořínky, části zelených rostlin, semena, lesní plody, kůru (loupe) i polní plodiny např. kukuřice. Z živočišné potravy jsou to bezobratlí živočichové, ryby, ptáci, kadavery uhynulé zvěře, mláďata zvěře a také domácí zvířata (ovce a skot na pastvinách). Rád také navštěvuje včelstva. Dožívá se věku až 50 let. Je to živočich stojící v přírodních ekosystémech na konci potravních řetězců a plní funkci vrcholového predátora. Podílí se tedy významným způsobem na ustavení a zachování přírodní rovnováhy.
Vlk obecný (Canis lupus) se vyskytoval téměř v celé Evropě, v Asii a Severní Americe. V současné době obývá severní Skandinávii až po Rusko, žije na Balkáně, v Itálii a na Pyrenejském poloostrově. U nás byl poslední vlk uloven roku 1850. Na našem území je v současné době odhadován počet vlků kolem 10 jedinců (www.selmy.cz)
Vlci se zdržují v rozsáhlých lesních komplexech. Výška vlka se pohybuje kolem 70–85 cm, délka 140–180 cm a hmotnost 25–60 kg. Velmi se podobá německému ovčáku, proti psu má vždy svěšenou oháňku, světla jsou šikmější, silnější je lebka (věncový šev odděluje kost temenní od čelní, oblouk lebky má dozadu vyhnutý, pes má rovný). Vlci žijí ve smečkách s přísnou hierarchií. V létě tvoří smečku jednotlivé rodiny. V zimně se tyto rodiny spojují. Kaňkování začíná koncem prosince a trvá až do února. Po 63 dnech vrhá vlčice ve skrytém pelechu 4–6 slepých mláďat, která po 10–12 dnech prohlédnou. Matka kojí mláďata asi 2 měsíce. V 6 týdnech mláďata začínají přijímat pevnou potravu. Mláďata dospívají ve dvou letech.
Vlci se živí živočišnou potravou (spárkatá i drobná zvěř, domácí zvířata, drobní hlodavci, bezobratlí, ptáci atd.). Obvykle loví kořist štvaním. Upřednostňují nemocnou a slabou zvěř. Vlci se lidem obvykle vyhýbají. Z hlediska myslivosti je problematický především jeho ilegální odlov. Vlk podobně jako další predátoři tvoří vrchol potravního řetězce. Odstraňuje z populací kořisti nejslabší jedince. Pochopením jeho nezastupitelné role v ekosystému a vysvětlení této role uživatelům honiteb by mohlo vést k zastavení ilegálního odlovu a navýšení stavů vlků v ČR.
Rys ostrovid (Lynx lynx) obýval původně značnou část Evropy, Asie a Severní Ameriky. V současné době se plošně vyskytuje v Rusku, Skandinávii, Karpatech a na Balkáně. V řadě lokalit dochází k jeho zpětné reintrodukci do přírody, tak se jeho areál výskytu neustále zvětšuje. U nás byl vyhuben v 19. stol. V roce 1982–1989 byli na Šumavě rysi znovu vysazeni. Další výskyt rysa je např. v Beskydech, Jeseníkách, Českém Švýcarsku, Brdech a Javorníkách. Celkový počet jedinců je odhadován kolem 150–200 ks podle různých zdrojů.
Výška v kohoutku se pohybuje okolo 60–75 cm, hmotnost bývá mezi 18–35 kg a celková délka mezi 90–155 cm včetně chvostu o délce 10–24 cm. Rezavé zbarvení je po celém těle s nepravidelnými tmavými skvrnami. Na slechách má prodlouženou černou srst tzv. chvostky. Rys žije osamoceně mimo dobu kaňkování od února až do dubna. Vyhovují mu rozsáhlé lesní porosty s dostatkem potravy. Rysice vrhá po 73 dnech v brlohu 2 - 4 nevidomá mláďata, která kojí jeden měsíc. Mláďata se drží matky až do dalšího kaňkování. Je to živočich s převážně noční aktivitou. Za potravou se plíží a skokem ji uchvátí. V potravě převládá spárkatá zvěř, zajíci, myši, ptáci a další drobní obratlovci. Je důležitou součástí ekosystému, kde se podílí na udržení rovnováhy v přírodě. Z hlediska myslivosti je často zmiňován jeho ilegální odlov.
Tchoř světlý (Mustela eversmannii) se vyskytuje na sušších stepích a lesostepích Eurasie. U nás se s ním můžeme setkat na celém území nejhojněji na jižní Moravě a v Polabí. Zbarvení v dospělosti je pískově žluté až šedě bělavé pouze běhy, hruď a konec oháňky jsou tmavé. Kaňkuje v březnu. Doba březosti trvá 36–43 dnů. Velikost, hmotnost a časový reprodukční proces včetně potravy, jsou stejné jak u tchoře tmavého. Z hlediska mysliveckého hospodaření nelze populace tchoře stepního téměř ovlivnit. V nebezpečí vypouští z řitních žláz velmi silně páchnoucí sekret, který slouží k zastrašení nepřítele (predátora). Živí se živočišnou i rostlinnou potravou. V živočišné potravě převládají hlodavci, obojživelníci, hmyz, ryby, drobná zvěř a také vejce. Z rostlinných druhů přijímá některé sladké plody např. švestky. Je přirozenou součástí ekosystémů, kde plní funkci zdravotní policie.
Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) se vyskytuje se v Evropě a Asii. V české republice nebyl sokol nikdy hojným ptákem. V současnosti jsou jeho stavy odhadovány asi kolem 20 hnízdících párů. Sokol má rozpětí křídel až 115 cm, samec je menší a dosahuje hmotnosti jen kolem 0,6 kg a samice mívá až 1 kg. Dospělí jedinci mají temeno a týl modrošedý, tmavší příčně páskovaný hřbet a bílou, mírně načervenalou břišní stranu s pruhováním. Mladí ptáci mají tmavší spodek těla s podélnými skvrnami. Na lících mají nápadný tmavý "sokolí vous". Stojáky jsou žlutě zbarvené.
Obvykle žije v otevřené krajině bez větších lesních celků. Po příletu na hnízdo provádí svatební lety. Hnízdo si nestaví, ale zabírá je jiným ptákům (vranám, káním, jestřábům aj.). Vyhledává vysoké stromy, skaliska, skalní převisy. Koncem března až počátkem dubna snáší samice do hnízda 3–4 červeně skvrnitá vejce, na kterých sedí 28–29 dní. Mláďata jsou krmivá. Vzletná jsou asi po 35–40 dnech a hnízdo opouští. Po opuštění hnízda jsou ještě dlouhou dobu krmena. Pohlavní dospělosti dosahují až v příštím roce života. Sokol loví převážně ptáky (nejčastěji holuby) až do velikosti kachny nebo bažanta, zpěvné ptactvo a méně drobné savce. Kořisti se zmocňuje útokem shora ve velmi prudkém letu. Vzhledem k nízké početnosti v České republice je řazen mezi silně ohrožené druhy. Z hlediska ovlivnění myslivostí je velmi důležité jeho využití v sokolnictví. Sokolníci využívají sokoly k lovu zvěře a podílí se na jejich zpětné reintrodukci do české přírody.
Tetřev hlušec (Tetrao tetrao) patří mezi nejstarší obyvatele našich lesů. Celá řada autorů uvádí, že se do Evropy dostal přibližně před 4 miliony let. Je největším lesním kurem, který je vázán na velké lesní komplexy. První písemná zmínka z našeho území je ve zprávě Ibrahíma Ibn Jakúba, který navštívil české kraje v letech 965 - 966. Z historických pramenů lze vyčíst, že stavy tetřeva byly ve středověku poměrně vysoké. Tetřeví zvěř měla značný hospodářský význam, kdy byla lovena do zámeckých a panských kuchyní. V této době byl tetřev oblíbeným Velikonočním pokrmem. Od té doby začaly stavy tetřeví zvěře postupně klesat, bylo to způsobeno především nevhodným hospodařením v lesích (často se kácely rozsáhlé lesní porosty). Pokles početnosti následoval dále po první a po druhé světové válce. Byl způsoben především likvidací vhodného biotopu, velkoplošným mýcením lesa, nárůstem početnosti černé zvěře a predátorů a zvyšováním turistického ruchu. Populace tetřeví zvěře zůstaly zachovány pouze v hraničních oblastech, které byly pro veřejnost uzavřeny (Andreska a Andresková, 1993). Lov tetřeva hlušce byl u nás možný do roku 1978. Od roku 1979 až do teď je tetřev podle zákona o myslivosti druhem celoročně hájeným.
Současná populace tetřeva je omezena pouze na pohraniční hory a pohoří. Nejpočetnější populace se vyskytuje na Šumavě a Českém lese, Jeseníkách, Brdech a Krkonoších. Celkem bylo na území ČR zjištěno odhadem 150–200 ks (Šťastný a kol., 2006).
Tetřev hlušec (Tetrao urogallus L.) je zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae), podčeledi tetřevové (Tetraoninae) a rodu tetřev (Tetrao). V rámci druhu je rozlišováno několik geografických poddruhů.
Pro oživení paměti uvádíme jen několik základních údajů. Jedná se o poměrně velké ptáky s dobře vyvinutým klovcem a stojáky. Kohouti mají délku těla 85–100 cm, hmotnost 2,75–6,5 kg, délku křídel 35–43,5 cm a rozpětí 110–140 cm. Slepice je menší. Dorůstá délky 60–70 cm s hmotností 2–3 kg, délkou křídel 27–33 cm a rozpětím křídel 90–110 cm.
Zbarvení kohoutů je černé, kovově lesklé především na prsou. Klovec má šedobílé barvy. Krk je tmavošedý s drobným hustým skvrněním. Tatrč má černou barvu a je tvořen 18 širokými pery s bělavými skvrnami. Opeření stojáků je černohnědé s nápadnými třásněmi na prstech. Slepice má základní zbarvení kaštanově hnědé s černohnědým příčným proužkováním a v prsní části velkou skvrnou. Kohoutům i slepicím vyrůstají na prstech stojáčků třásně.
Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi při toku, délky a tvaru rýdovacích per v tatrči, roztažení vějíře a velikosti brady. Jedná se o polygamní druh. V zimním období žijí tetřevi v menších skupinkách odděleně podle pohlaví. Staří dominantní kohouti však většinou žijí samotářsky (Ernst, 2000). Tok probíhá přibližně podle nadmořské výšky od konce března do května. Uvádí se, že tok končí vyrašením pupenů buku. Tokaniště jsou využívaná po více let a jsou často označena trusem (kašovitými výměty), který je tmavý s obsahem pryskyřice, proto jej myslivci označují jako „smola“. Kohouti i slepice se slétají na tokaniště již večer, kde hřadují odděleně na stromech. Brzy ráno, ještě za tmy, začínají kohouti tokat a s východem slunce se slétají na zem ke slípkám. Slepice si vybírá kohouta a ten ji ošlapuje. Jednotlivé verše: klepání, trylek, výlusk a broušení jsou většině myslivců známé. Broušení trvá 3–4 vteřiny a kohout má po tuto dobu sníženou sluchovou i zrakovou vnímavost (Ernst, 2000).
Slepice začíná snášet koncem dubna vejce v počtu 4–12 ks, na kterých sedí 26 - 28 dní. Tetřeví slepice obvykle vyvádí svá mláďata na dobře osluněná místa, kde mají k dispozici dostatek potravy. Po dvou měsících jsou již kuřata natolik vyspělá, že poletují a hřadují. Pohlavně dospívají ve druhém roce života.
Výskyt tetřeva je vázán na strukturu a kvalitu lesního porostu, který by měl poskytovat dostatečnou ochranu před predátory, nepříznivým klimatem a dostatečnou potravní nabídku. Za optimální biotop je považován prosvětlený vícepatrový starší porost, spodní patra porostu tvoří přirozené zmlazení a keřové patro zaujímá 25–50 % plochy. Mezi nejvýznamnější složku bylinného patra lze považovat borůvku lesní, která plní funkci potravní a také krycí. Mezi další existenční faktory patří tzv. přechodové linie (fotony) mezi různými věkovými skupinami porostů popř. mezi lesem a bezlesím. Tetřeví zvěř zde nalézá dostatečné možnosti pro hnízdění a kryt. (Volf, Havránek, Hlavatá, 2002). V letním období se tetřevi zdržují převážně na zemi hledáním vhodné potravy. V zimním období se kohout i slepice převážně živí jehličím borovic, smrku, jedle a pupeny některých listnáčů (Ernst, 2000). Pro dobré rozmělnění potravy mají tetřevi ve svalnatém žaludku nasbírané malé kamínky a písek tzv. gastrolity.
V současné době jsou na podporu tetřeva hlušce realizovány záchranné chovy a programy, které mají zabránit snižování počtu jedinců a posílit tak stávající populace (Hlavatá, 2002). Primárně by se však tato podpora měla zaměřit na úpravu vhodného prostředí (biotopu) pro tetřeví zvěř a následně na zvyšování početnosti tohoto druhu. Celkem bylo v rámci těchto programů vypuštěno na území ČR 1252 jedinců (Šmídová, 2008).
Vydra říční (Lutra lutra) se vyskytuje v celé Evropě, Asii, Africe a na některých ostrovech (Tchaj-wan, Japonsko). V současné době se na našem území odhadují stavy vyder (podle různých zdrojů) v rozmezí 1 600–4 000 ks. Z důvodu zhoršujícího se životního prostředí, lovu pro kožešinu, pytláctví, zhoršování kvality vody a potravní nabídky, došlo v minulém století téměř k jejímu vyhubení. V roce 1984 se u nás jejich stavy pohybovaly pouze v rozmezí 300–400 ks. Se zlepšujícími se životními podmínkami se jejich stavy postupně zvyšují.
Vydra má protáhlé válcovité tělo o délce 40–70 cm a hmotnost 8–10 kg. Stavba těla je přizpůsobena životu ve vodě. Nosní a ušní otvory může uzavírat. Mezi prsty má plovoucí blánu. Tělo je pokryto krátkou, hustou a velmi kvalitní srstí hnědého zbarvení. Je velmi ostražitá. Kaňkuje po celý rok (výskyt latentní březosti) nejčastěji však od února do dubna. Délka březosti trvá v závislosti na době kaňkování 63 až 270 dní. Ve vrhu jsou 2–4 slepá mláďata, které vydra kojí. Mláďata dospívají ve druhém roce života a osamostatňují se.
Vydra obývá různé typy vodního prostředí potoky, řeky, rybníky apod. Na březích si vyhrabává jedno trvalé a několik přechodných doupat, ze kterých je výjezd přímo do vody. Je to samotářský živočich s převážně noční aktivitou. Lovecké teritorium si značí hromádkami trusu na viditelných místech a jeho velikost může být až několik desítek kilometrů. Živí se převážně rybami, raky, hmyzem, obojživelníky, ptáky a drobnými hlodavci. Na zvěři jsou škody minimální. Možnosti ovlivnění myslivostí jsou minimální.
Bobr evropský (Castor fiber) se původně vyskytoval v lesním pásmu téměř v celé Evropě. V 19. století však byl na většině míst vyhuben. Původní populace se zachovaly v Německu, jižním Norsku, Bělorusku a Rusku. Záznamy o ulovení posledního bobra z Českých zemí pocházejí z poloviny 17. století. V průběhu minulého století došlo k úspěšnému vysazení bobra v Polsku a Rakousku. Migrující jedinci z těchto populací se objevili také u nás. Nový nález bobra byl zjištěn v severních Čechách roku 1967, na jižní Moravě v roce 1977. Do Evropy byl dovezen k založení umělých chovů bobr kanadský (Castor canadensis). Na našem území však jeho výskyt zatím nebyl zaznamenán.
V současné době bobr evropský u nás tvoří několik stálých populací např. na dolním toku Labe na Děčínsku, v jihozápadních a severovýchodních Čechách, podél Moravy, na soutoku Moravy a Dyje a dalších lokalitách. Jejich stavy jsou odhadovány v počtu 600 a více jedinců (podle různých zdrojů).
Jedná se o největšího evropského hlodavce, který je svým životem pevně vázán na vodu. Má zavalité tělo o celkové délce 110–130 cm, z toho ocas dosahuje délky kolem 30 cm. Ocas je lysý, pokrytý zrohovatělými šupinami. Slouží jako kormidlo při plavání a v nebezpečí jej využívá k varovnému plácání na vodní hladině. Hmotnost se pohybuje kolem 14–20 kg, někdy i více. Zbarvení srsti je tmavohnědé s dlouhými lesklými pesíky a kadeřavou podsadou. Nohy má pětiprsté, zadní s plovací blánou.
Je to živočich s převážně noční aktivitou. Výborně se potápí a plave. Pod vodou vydrží na jedno nadechnutí, až 15 min. Ve březích nad vodní hladinou si staví prostorné doupě tzv. kotel, který má výšku až 50 cm a délku 1 i více metrů pečlivě vystlaný rostlinným materiálem. Vstup do kotle bývá převážně pod vodou. Páření probíhá od ledna do března. Samice rodí po 105 dnech v květnu až červnu 2–4 vidomá, tmavě osrstěná mláďata. Mláďata zůstávají s rodiči do 3 let, kdy se osamostatňují. Bobr zimu nepřespává, žije z nahromaděných zásob (větví) ve vodě.
Bobři se živí okusem dřevin (vrb a topolů), rákosem, nezdřevnatěnými částmi rostlin, výhony, kořínky a plody stromů. Při jejich rozšíření dochází ke značným škodám kolem vodních ploch na lesních porostech a křovinách. Největší škody způsobené bobry jsou na listnáčích (vrba, topol, jasan, dub, habr aj.). Svá životní teritoria si bobři značkují pižmem, které produkuje žláza v blízkosti řitního otvoru. Bobři se dožívají až 15 let. Je skutečností, že se bobři po jejich vysazení rozšířili po tocích většiny řek a také do zahrad a parků, kde působí značné škody, proto bude nutné zvážit regulaci početních stavů odchytem a přemístěním do vhodnějších lokalit nebo odstřelem. V současné době jsou bobři na celém území zákonem chráněni a neloví se. Vzhledem k narůstajícím škodám na lesních porostech v oblastech výskytu by stálo za zvážení zavést regulovaný odlov.
Los evropský (Alces alces L.) je zařazen do podčeledi jelenci (Odocoileinae) spolu s dalšími sedmi druhy. Vyskytuje se v celé Evropě a také u nás KRATOCHVIL (1966) a ANDĚRA (1999). Jedná se o největší spárkatou zvěř, která má současnou domovinu v severních evropských zemích. Je skutečností, že losi se ve středověku vyskytovali také na našem území, což dokazují názvy některých obcí např. Losiny, Losenice. HROMAS (1999) uvádí, že poslední los u nás (z původního rozšíření) byl uloven v roce 1570 u Děčína. Po II. světové válce došlo v Evropských severovýchodních zemích k rozšíření životních teritorií losů. Z těchto oblastí přichází, nejen na naše území, ale také na Slovensko, do Maďarska, Rakouska a Německa. Jedná se převážně o mladší jedince, kteří postupně zůstávají u nás (po rozchodu s matkami), a hledají pro sebe nová stávaniště. KOSTEČKA (1999) uvádí zjištění losa v roce 1957 v Němčicích (okres Litoměřice), v roce 1958 u Moldavy (okres Teplice). V období let 1957–1978 bylo u nás zaznamenáno 27–29 losů a jejich výskyt dosud pokračuje. Objevuje se na vhodných lokalitách na Jindřichohradecku, v okolí Lipenské přehrady, na Táborsku, Nymbursku a také severní Moravě. Úbytek losů se u nás projevil po roce 1995 (odstraněním hraničního oplocení) jejich odchodem do Rakouska, kde jsou losi loveni. Na Třeboňsku se odhaduje počet losů kolem 15 kusů. V oblasti Vítkova kamene se odhaduje kolem 15 kusů. V Novohradských horách se vyskytuje také několik jedinců.
Losi se nejraději zdržují v listnatých mokřadních lesích s jezírky a rašeliništi. Los evropský je značně velké zvíře, váží až 400 kg a losice 300 kg. Má krátké tělo s převýšením v kohoutku postavené na vysokých bězích. Říje začíná koncem září a končí počátkem října. Březost trvá 36–38 týdnů, po kterých losice klade jedno nebo dvě mláďata (losíčata), o které se stará jen jeden rok. Malé tlupy této zvěře jsou většinou bez starších losů, kteří navštěvují losice velmi krátkou dobu (4–6 dní), v době říje. Losi patří především k obyvatelům lesních ekosystémů. Mají dvojí typ plochého paroží (cervina a palmata), které vytloukají koncem července a v srpnu. Paroží shazují v říjnu a listopadu.
Potrava losů se skládá z travin a bylin, které doplňují okusem prýtů, výmladků, terminálních výhonů a kůry. Nejraději mají však části měkkých druhů stromů a keřů – vrb, topolů, olší, líp, bříz, ale nepohrdnou ani habrem, dubem, javorem a jasanem. Kromě listnáčů dochází také k okusu a loupání na jehličnanech především na borovici, modřínu, smrku a nepohrdnou ani jalovcem a tisem, jak uvádí FRUZIŇSKI (1990) a DĚŽKINN (1981). V semenných letech losi vyhledávají žaludy, bukvice a plody ovocných pláňat.
HOMOLKA, HEROLDOVÁ (1999) sledovali potravu losů v jižních Čechách a uvádějí, že na konci léta a na podzim byla v potravě významně zastoupena borůvka od 4–10 %. V období leden až únor byla nejvíce zastoupena jíva (52 %), borovice (27 %), krušina a jeřáb (10 %), jedle a osika, bříza (do 5 %). V zimní potravě podle trusu bylo zastoupeno jehličí borovice (93–100 %), dále krušina (asi 2 %) a borůvka (1 %). Poškození okusem bylo převážně do výšky 1,5 m. Atraktivnost byla stanovena takto: jedle, jíva, borovice, krušina, bříza, buk, olše a smrk. Je skutečností, že losi se potravně přizpůsobují přirozené potravní nabídce, která je u nás značně ovlivněna pěstováním lesních monokultur již několik století.
Naše současné přírodní podmínky s intenzivním průmyslovým hospodařením v krajině a s druhovou skladbou hospodářských i ochranných lesních porostů nejsou schopny zajistit nejen dostatek potravy, ale i klidu a krytu pro chov losů. V rozsáhlých lesních komplexech jde nejen o hospodářskou, ale i o rekreační a sportovní činnost na rozsáhlých plochách. Volný vstup za sběrem lesních plodin vytlačí většinu druhů zvěře z rozsáhlých lesních komplexů. Všechny tyto činnosti nejsou koordinované a tím nelze zajistit potřebný klid a kryt jak v zimní, tak ani v letní době. Chov této zvěře je možný jen v omezeném množství a v málo zalidněné krajině (např. vojenské výcvikové prostory). Dosavadní početní stavy losů jsou u nás zatím malým podílníkem na škodách v lesích proti ostatní zvěři a lidské činnosti. Při vycházení losů do polních kultur za potravou je nutné počítat s náhradou škod na těchto porostech. Přesto by bylo vhodné i tuto zvěř u nás omezeném počtu zachovat příštím generacím.
Čírka obecná (Anas crecca) patří k menším kachnám. Je rozšířena v Evropě, Asii a také v Severní Americe. Na podzim tyto kachny odlétají ke středozemnímu moři a do střední Afriky. Severní populace někdy přezimují v našich tekoucích vodách. Dosahuje hmotnosti 0,25–0,40 kg a rozpětí křídel až 55 cm. Kačeři mají ve svatebním šatě hlavu až do poloviny krku rezavě kaštanově hnědě zbarvenou s výrazným bíle lemovaným zeleným pruhem. Letní šat je u obou pohlaví nerozeznatelný. Po jarním přilétnutí dochází k páření s následující snůškou 8–12 žlutobílých vajec do vystlaného hnízda blízko vody. Na vejcích sedí kachna 23 dnů. Čírky se zdržují nejraději v hustě zarostlých vodách, ponejvíce s více páry pohromadě.
Čírka modrá (Anas querquedula) žije v mírném pásmu palearktické oblasti, u nás se zdržuje na větších rybnících. Čírka modrá má bílý proužek nad světlem (okem). Velikost a její reprodukční proces je stejný jako u čírky obecné. Přilétá až ke konci března a již v srpnu odtáhne na jih.
Do této skupiny jsou zařazena ještě kopřivka obecná (Anas strepera), lžičák pestrý (Anas clypeata), hvízdák euroasijký (Anas penelope) a další druhy, které se u nás objevují jen výjimečně při jarním nebo podzimním tahu.
Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia L.) je druhem, který je zařazen do stejné skupiny lesních hrabavých ptáků jako tetřev a tetřívek. Jeho život je vázán hlavně na les, který nemá mnoho světlých ploch. Jeřábkům vyhovují smíšené lesy, které produkují jak dostatek semen a plodů (jeřáby, olše, břízy, habry, lísky, plané třešně aj.), tak i porosty malin, ostružin, borůvek a jahod. Ve vegetačním období se zdržují kolem potůčků a strží, kde je dostatek hmyzu a mladých letorostů s pupeny. Sbírají malé kamínky a písek, k rozmělnění tvrdé potravy v žaludku jako tetřívci i tetřevi. Jeřábci jsou o málo větší než naše koroptve a dosahují délku kolem 35 cm a hmotnosti mezi 0,35–0,50 kg. Jeřábci mají rezavohnědé ochranné zbarvení s tmavými skvrnami a černým pruhem na tatrčku. Kohoutek má na krku černou skvrnu. Na stojáčcích mají obě pohlaví třásně jako tetřevi a tetřívci.
Jeřábek se vyskytuje převážně v příhraničních oblastech Jeseníků, Beskyd, Šumavy, Krkonoš a místy ve vhodných lokalitách s nadmořskou výškou nad 350 m, např. Oderské vrchy, ale v malých početních stavech. Žije ve smíšených lesích s bohatým podrostem keřů, které poskytují dostatek potravní nabídky lísek, olší a bříz a bobulovité rostliny. Živí se smíšenou potravou, kterou sbírá na zemi, semena a plody na keřích a stromech.
Jeřábci jsou velmi ostražití a plaší. Mají výborný sluch. Podržují si stálá životní teritoria a neradi se stěhují. Žijí v monogamii, ale párkují se již k podzimu (září, říjen). V březnu a dubnu dochází k páření s tokajícími kohoutky, kteří jsou načepýřeni a trylkují (často i v noci). Po ošlapávání slepička snáší 8 až 12 ks vajec. Po 22 až 24 dnech se líhnou velmi čilá kuřata, kterým se věnuje slípka i kohoutek. Rodina se rozpadá až na podzim.
Kratochvil (1966) uvádí, že jeřábci se živí nejvíce živočišnou potravou složenou z hmyzu a bezobratlovců. V době vegetačního klidu si jeřábci sbírají převážně semena, pupeny a měkké výhonky dřevin. Umělý odchov jeřábka je velmi náročný.
Tetřívek obecný (Tetrao tetrix L.) je rovněž zařazen do řádu hrabaví (Galliformes), čeledi tetřevovití (Tetraonidae). Jde o značně menšího lesního hrabavého ptáka s délkou mezi 45–65 cm, délkou křídla 25,6–26,7 cm a délkou tatrče 13–19 cm a hmotností 1,5–2 kg u kohoutků. Slepička je menší než kohout a dorůstá do hmotnosti kolem 1 kg. U kohoutů převládá černé zbarvení s bílou spodní stranou křídel a podtatrčí. Slepice má ochranné, rezivě hnědé zbarvení s tmavější příčnou kresbou. Věk kohoutů se odhaduje podle chování na tokaništi a podle tvaru lyry a tvaru a délky srpků. Stojáky mají jak kohouti, tak i slepice opeřené až k prstům rohovitými třásněmi, které využívají v zimním období podobně jako tetřevi. Tok začíná v březnu a může se protáhnout až do června. Vlastní tok začíná brzy z rána na holinách, okrajích lesů, na pastvinách i polích, kde často dochází i k soubojům kohoutů. Tokaništím jsou tetřívci věrní, pokud jej navštíví dostatek slepic, které mohou ošlapovat bez vzájemných soubojů. Hlas tokajících tetřívků je značně silnější a je slyšet na velké vzdálenosti. Ozývají se nejdříve ostrým zaškrknutím, následuje sykavé pšoukání a hrdelní bublání.
Slepice snáší v květnu 6–12 vajíček, na kterých sedí 25–28 dní. Kuřátka mají velmi rychlý vývoj, poletují již po 10 dnech. Na podzim se rozdělují do hejnek podle pohlaví. Dospívají ve druhém roce života.
Tetřívci žijí v lesnatých oblastech pahorkatin a hor. Vyhovuje jim krajina s drobnými lesíky, protkaná loukami a polnostmi s křovinami i rašeliništi. Z potravní nabídky vyhledávají nejčastěji místa s bobulovitými keři a loučkami porostlými břízami. U nás tetřívkům vyhovují okraje lesních porostů s loukami, březovými lesíky, rašeliništi a vřesovišti. Tetřívci se vyskytují na Šumavě, v Krušných horách, Jizerských horách, Oderských vrších a na dalších lokalitách (většinou v malých počtech). V podhůří někdy vychází i na porosty polních kultur při hledání vhodných potravních druhů jako jsou semena, bobule, zelené části rostlin, hmyz, apod. Konzumují také kamínky a písek pro rozmělnění potravy v žaludku. V zimním období se tetřívci živí především pupeny a jehlicemi, jehnědami břízy, lísky, olše a bobulovitými plody. V letním období je potrava tetřívka smíšená skládající se z rostlinné i živočišné složky.
Jsou známé případy křížení tetřevů a tetřívků, ze kterého vznikají údajně neplodní jedinci tzv. „tetřevci“, kteří ruší zvěř v tobě toku.
Krahujec obecný (Accipiter nisus) se vyskytuje v Evropě v Asii a Africe. U nás se vyskytuje v nížinách i ve vyšších polohách. Velikostně je podobný hrdličce zahradní. Rozpětí křídel dosahuje 60–80 cm. Samec je přibližně o čtvrtinu menší než samice. Samice je na zádech břidlicově šedá, na břiše tmavošedá s příčným vlnkováním. Samec má na břiše rezavohnědé zbarvení s příčným vlnkováním. Oči (světla) i stojáky mají světle žluté.
Žijí skrytým způsobem života nečastěji v lesních porostech, kde se střídají louky se zemědělskými pozemky. Hnízdí v jehličnatých lesích v blízkosti sadů, luk, polí a remízů. Samička snáší do hnízda v květnu až v červnu 3–6 vajec, na kterých sedí 30 - 33 dní. Hnízdo bývá obvykle tvořeno suchými větvičkami. Po vylíhnutí se o mláďata starají oba rodiče po dobu 4 týdnů. Mláďata jsou krmivá. Krahujci jsou velmi ostražití a žijí převážně skrytým způsobem. V potravě převládají menší ptáci do velikosti kosa, občas i drobní savci. Dospělá samice může ulovit i holuba. Z hlediska mysliveckého hospodaření může působit škody i na drobné pernaté zvěři. Krahujec je převážně tažný pták (dospělci často zůstávají po celý rok). Pouze v zimně jej můžeme spatřit v blízkosti lidských obydlí, kde loví zpěvné ptactvo. Patří mezi chráněné druhy.
Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) se vyskytuje v Evropě, Asii, severní Americe, v severní a střední Asii a Africe. Velikostně je podobný káněti lesnímu. Samec je menší jak samice. Rozpětí křídel samice bývá až 120 cm, délka 70 cm a hmotnost 1,20 kg, u samců jen 0,75 kg. Dospělci jsou popelavě šedí na hrudi s příčným vlnkováním a žlutou oční duhovkou. Mladí ptáci jsou hnědě zbarvení na hrudi s podélným vzorem a tmavou oční duhovkou. Nohy mají žlutě zbarvené s mohutnými pařáty.
Jestřábi obývají většinou souvislé lesy od nížin po horské polohy. Hnízdo staví vysoko v korunách stromů, kde samice snáší v březnu až dubnu 2–4 nazelenalá vejce, na kterých sedí 38–40 dní. O mláďata se starají oba rodiče až do vylétnutí. Lovecké území má značnou rozlohu (3–5 tis. ha). V potravě převládají ptáci (do velikosti kachny) a savci (do velikosti králíka). Z hlediska mysliveckého hospodaření může působit škody na bažantech, koroptvích i na domácí drůbeži. Kořist loví obvykle ve vzduchu nebo na zemi. Číhá v záloze a kořist překvapí náhlým útokem. Patří mezi chráněné druhy.
Moták pochop (Circus aeruginosus) se vyskytuje téměř v celé Evropě (mimo Skandinávii) a Asii. Je o něco menší než káně lesní. Žije převážně v blízkosti vodních ploch. Samec má hnědé zbarvení se světlejší hlavou, na křídlech s modrošedým pásem a stříbrošedým rýdovákem. Samice je tmavě hnědá se žlutou hlavou. Samci i samice mají dlouhé, tenké a neopeřené stojáky. Rozpětí křídel dosahuje až 125 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 0,75–1,20 kg.
Patří mezi tažné ptáky se zimovištěm v okolí Středozemního moře. K nám přilétá v březnu a dubnu. Hnízdí obvykle na zemi. Hnízda si staví z rákosu a klacíků. Samice snáší 4–5 bílých vajec, na kterých sedí pouze samice 32–35 dní. Mláďata jsou krmivá a vylétají z hnízda asi po 40 dnech. Potravu motáků nejčastěji tvoří drobní savci (do velikosti malého zajíce) a ptáci (do velikosti koroptve, bažanta). Klouzavě létá nad zemí a kolem vodních ploch a hledá potravu. Patří mezi ohrožené druhy.
Koroptev polní (Perdix perdix Linné, 1758) je původním druhem nejen u nás, ale i v dalších zemích např. v Rusku, Skandinávii, Řecku, na Krymu i v Malé Asii. Koroptve byly dovezeny i do Ameriky, na Nový Zéland, do Austrálie, na Havajské ostrovy, kde došlo k jejich rozšíření.
Koroptve žijí v monogamii a vyskytovaly se na polích nížin i pahorkatin ve vysokých početních stavech. Celková délka koroptve činí kolem 30 cm, a její hmotnost je mezi 350–450 gramy. Jak slepička, tak i kohoutek mají zespodu šedavé a z vrchu rezavě hnědé zbarvení. Slepičky mají na křídlech příčné světlé pruhování a kohoutek mívá na prsou tmavou podkovu, ale mohou ji mít i starší slepičky.
Postupným rozšiřováním zemědělství ve středověku, se v našich podmínkách pro koroptve, bažanty, zajíce a další lesostepní druhy postupně vytvářely vhodné životní podmínky. V 50. letech minulého století s nástupem nešetrného využívání prostředí dochází k trvalým nežádoucím změnám, na které reagovaly nejen koroptve, ale i další druhy výrazným poklesem stavů.
Koroptev polní žije do předjaří v hejnu, které se rozpadá a vytváří párky. Svému stanovišti jsou koroptve věrné a jen výjimečně se za potravou přemístí do příznivějších nižších poloh. Koroptve dávají v průběhu roku přednost rostlinné potravě. Zelená potrava obsahuje dostatek bílkovin, minerálních látek a vitamínů, které jsou potřebné na jaře v době reprodukce. Druhově je tato zelená potrava koroptví velmi pestrá a často se liší jen místním výskytem v časové dostupnosti.
Na podzim a v zimě dávají koroptve přednost potravě bohaté na polysacharidy a tuky, které jsou energeticky bohaté. Jedná se o značný rozsah semenných druhů, které mají vysoké zastoupení stravitelných tuků. Kuřata do jednoho měsíce jsou specializována na živočišnou potravu. Konzumace živočišné složky je závislá na pěstovaných plodinách a celkové biodiverzitě prostředí.
Zakládáním krytových ploch, z víceletých bylin a travin, se dá pro přezimování vytvořit velmi vhodné prostředí tím, že sníh zůstane na prohnutých trsech a vytváří ochranu před větrem a mrazem. K této ochraně se dá využít i krmná kapusta, topinambur a také nesklízená hustě nasetá kukuřice.
Pro přikrmování ve volnosti je potřebné vybudovat dostatek vhodných krmných zařízení, pod kterými se vytvoří vrstva plev a senných zdrolků. Potrava se zahrabe do této vrstvy a koroptve si ji postupně vyhrabávají a konzumují. Tato hrabací vrstva zůstává suchá a tím se také udržuje tepelná izolace od země. Velmi vhodná, pro zimní přikrmování koroptví, je většina zadin i technických plodin. Kukuřice a větší zrna některých obilovin i luskovin je nutné mechanicky upravit např. šrotováním.
Dužnaté krmivo je vhodné částečně rozřezat a menší kusy klást volně na zem. Průměrná denní spotřeba na kus a den se pohybuje kolem 30 g. Předkládání krmiv se doporučuje v ranních hodinách, aby ji do večera mohly koroptve přijmout v dostatečném množství a v klidu si na noc vytvořily „dýchánek“.
Složení rostlinných druhů při vytváření pastevních ploch je velmi blízké pastevním plochám pro bažantí zvěř s tím rozdílem, že se zvýší podíl plodin s drobnými semeny.
Kormorán velký (Phalacrocorax carbo L.) patří do řádu veslonozí (Pelecaniformes) a čeledi kormoránovití (Phalacrocoracidae). Jedná se o ptáky velikostí menší husy s rozpětím křídel až 100 cm a hmotností mezi 2 až 3 kg. Kormoráni se vyskytují v Evropě, Asii, Severní Americe, Austrálii, Severní Africe, Novém Zélandu a Grónsku. U nás jsou známá hnízdiště na Třeboňsku a Novomlýnských nádržích v počtu asi 200–250 hnízdících párů (Martincová, Musil 2003).
Patří mezi chráněné druhy. V minulosti se zdržoval převážně kolem velkých řek (ve větším množství v Podunají). Hnízdění na našem území bylo velmi sporadické, ale prokázané (Hudec a Černý, 1972). Díky cílené ochraně se dnes vyskytuje v podstatě na celém území naší republiky v místech, kde má dostatek potravních zdrojů (rybniční soustavy a řeky).
Dospělí jedinci mají černé zbarvení. Mladí ptáci jsou zbarvení černohnědě s bělavým břichem. Na dlouhém štíhlém krku je jejich peří bělavé. Kormoráni mají výrazně rozeklaný zobák až po světla (oči), na konci s ostře zahnutým nehtem. Kolem očí a na části hrdla nemají opeření. I když se převážně pohybují u vody, schází jim tzv. kostrční žláza, která vylučuje maz k natírání peří, proto jsou po lovu ryb často zasedají na slunných místech (hráze, stromy, skály apod.), kde se suší a vyhřívají. Nohy (plováky) mají posunuty dozadu a opatřeny plovacími blanami spojující čtyři prsty, což jim dopomáhá k plavbě i potápění. Široký rýdovák (ocas) využívají jako veslo. Tělo kormoránů je velice dobře přizpůsobeno k plavání i létání. Na pevné zemi jdou těžce s výrazným kolébavým krokem. Velice snadno se potápějí a pokud jsou v ohrožení, vynořují z vody pouze hlavu. V letu mají natažený krk. Z vodní hladiny vzlétají s rozběhem a typickým plácáním křídel. Ve vzduchu létají buď v klínu, a nebo v řadě.
Kormoráni přilétají na hnízdiště již v březnu a začátkem dubna. Páry se tvoří v koloniích na hnízdech. Po příletu si staví kormoráni hnízda na stromech (obvykle v korunách, ale i na postranních větvích) z hrubších větví a jiného přístupného rostlinného materiálu. Hnízdo vystýlají jemnějším rákosím, trávou nebo listím. Průměr hnízda dosahuje až jeden metr. Samice kormorána snáší 3–5 modravých vajec, která jsou proti velikosti vajec ostatních mořských ptáků poměrně velká. Na hnízdě se po dobu 23 - 24 dní střídají oba rodiče. Narozená mláďata se líhnou slepá a holá. Oba rodiče je nejdříve krmí natrávenou potravou a později čerstvými rybami, které přinášejí v hrdelním vaku. Spotřeba dospělého kormorána se pohybuje až kolem 1 kg za den. Často je možné pozorovat kormorány lovící v hejnech, kdy je jejich lov efektivnější a účinnější. Jejich strategie spočívá v tom, že natlačí ryby na mělčinu, kde je snazší tyto ryby ulovit. Loví všechny možné druhy ryb nejčastěji o velikosti 20 - 25 cm, výjimečně i větší, které objeví do hloubky až deseti metrů. Kromě velkých ryb se živí také potěrem a plůdkem, výjimečně také měkkýši, hmyzem a obojživelníky. Kormoráni mohou zůstat pod hladinou i více než 60 sekund a většinou se vynořují z vody vzdáleni od místa potopení až několik metrů. Koncem léta po vyspělosti mladé generace odlétají od nás do Středomoří na svá zimoviště.
Z mysliveckého hlediska nepůsobí kormorán výrazné škody. V ČR není povolen lov, ale příslušné správní orgány mohou vydat povolení k odstřelu (regulace početnosti populace). Velice problematickým druhem je však z hlediska rybářského hospodaření. Boháč (2008) uvádí, že celkové škody v chovech ryb v ČR dosahují několik stovek milionů korun ročně a bývají z části zpětně rybářům kompenzovány.