8. Interakce mezi býložravou zvěří a prostředím
Vlivem přímých a nepřímých důsledků lidské činnosti dnes populace volně žijících býložravců žijí v podmínkách, které se zcela odlišují od původní krajiny (lov, ztráta přirozených regulačních mechanismů vlivem přikrmování, odstranění predátorů, péče o zdravotní stav, potrava na zemědělských plochách). Asi nejdůležitějším úkolem mysliveckého hospodaření je proto zajišťování rovnováhy v přírodě prostřednictvím lovu druhů s velkým reprodukčním potenciálem. O tom jak nesnadný je to úkol a jak rozdílné mohou být představy o optimální početnosti toho kterého druhu svědčí to, že přes stohy popsaného papíru a úsilí mnoha lidí se většinu problémů do dnes nepodařilo zcela vyřešit. S mnohými obtížemi je přitom spojeno už samotné definování toho, jaké stavy zvěře by měly být udržovány, jaká kritéria budou využita pro jejich monitoring a jakými způsoby bude řešena regulace. Zářným výsledkem nejasností v těchto základních otázkách a chybějících metodik je i naše myslivecké hospodaření postavené na systému normovaných stavů určených na základě bonity honitby a pravidelném sčítání. Přes teoretickou dokonalost se tento systém po několika desetiletích testování ukázal jako málo vhodný pro podmínky naší přírody z důvodu neschopnosti či nezájmu uživatelů honiteb zvěř objektivně nasčítat. Místo hospodaření s plánovanými počty zvěře je tak chov zvěře řízen neviditelnými silami a v naprosté většině honiteb došlo k překročení nejen stanovených normovaných stavů, ale i stavů při kterých zvěř výrazně poškozuje lesní dřeviny a působí značné ekonomické škody. Proto považujeme za mnohem vhodnější formu hospodaření se zvěří systém, který bude založen na stavech únosných, které by byly definovány ne absolutním počtem kusů na plochu honitby, ale podle toho, jaké dopady má daná populace na prostředí. Sčítání by mělo sloužit jako významný doplňující údaj při hospodaření, přičemž je možné využít i jiné metody, než přímé pozorování ve vyhlášených termínech.
Jak vyplývá z označení únosných stavů, jde o maximální stavy, které dané prostředí unese a při zvyšování počtu zvěře by došlo k překročení stanovených mezí. Neznamená to tedy, že by se v daném prostředí více zvěře neuživilo, ale dopady jejího chovu (zejména poškození vegetace by přesáhly únosné meze). Kritéria podle kterých je únosnost prostředí určována ovšem závisejí na zájmech toho kdo je stanovuje, což je hlavní dosavadní překážka pro širší uplatnění tohoto systému. Únosné stavy mohou být určovány nejen mírou škod na lesních porostech a zemědělských plodinách, ale také na základě ekologických dopadů na rostliny a živočichy a dalších kritériích. V tomto příspěvku se pokusíme ukázat nejvýznamnější faktory, které složitý komplex vztahů mezi býložravci a vegetací a tím i únosné stavy zvěře ovlivňují.
Caughley (1981) definoval čtyři kategorie přemnožení živočichů podle toho, jak se přemnožená populace projevuje a u všech je možné najít příklady pro zvěř:
1. ohrožuje zdraví a životy lidí – nehody na silnicích, přenos chorob
2. omezuje početnost preferovaných druhů zvířat a rostlin – škody na lese a polích
3. trpí sociálním stresem z přemnožení – zhoršení kondice, zimní úhyny, kvalita paroží
4. působí narušení rovnováhy v ekosystému – eliminace některých druhů rostlin
Jak vyplývá z označení únosných stavů, jde o maximální stavy, které dané prostředí unese a při zvyšování počtu zvěře by došlo k překročení stanovených mezí. Neznamená to tedy, že by se v daném prostředí více zvěře neuživilo, ale dopady jejího chovu (zejména poškození vegetace by přesáhly únosné meze). Kritéria podle kterých je únosnost prostředí určována ovšem závisejí na zájmech toho kdo je stanovuje, což je hlavní dosavadní překážka pro širší uplatnění tohoto systému. Únosné stavy mohou být určovány nejen mírou škod na lesních porostech a zemědělských plodinách, ale také na základě ekologických dopadů na rostliny a živočichy a dalších kritériích. V tomto příspěvku se pokusíme ukázat nejvýznamnější faktory, které složitý komplex vztahů mezi býložravci a vegetací a tím i únosné stavy zvěře ovlivňují.
Caughley (1981) definoval čtyři kategorie přemnožení živočichů podle toho, jak se přemnožená populace projevuje a u všech je možné najít příklady pro zvěř:
1. ohrožuje zdraví a životy lidí – nehody na silnicích, přenos chorob
2. omezuje početnost preferovaných druhů zvířat a rostlin – škody na lese a polích
3. trpí sociálním stresem z přemnožení – zhoršení kondice, zimní úhyny, kvalita paroží
4. působí narušení rovnováhy v ekosystému – eliminace některých druhů rostlin
Ekonomická kritéria únosných stavů
Stanovit obecně kritéria podle kterých bude paušálně určována únosnost stavů zvěře pro všechny podmínky je velmi obtížné až nemožné a funkčnost takového systému je podmíněna i ochotou potenciálních uživatelů jej používat, jejich zdravým rozumem a snahou o konstruktivní dohodu místo hledání slabých míst. Ekonomická kritéria únosnosti budou záviset v první řadě na ekonomických zájmech místních subjektů a charakteru jejich hospodaření. Pokud připustíme nutnost tolerance určité minimální výše poškození, můžeme při stanovování konkrétních kritérií vyjít z toho, že náklady spojené s existencí zvěře by neměly být vyšší jak určité procento ze zisku dosahovaného při hospodaření na dané ploše. To znamená, že součet nákladů na ochranná opatření a způsobených škod nesmí přesáhnout danou kritickou hranici. Finančně vyjádřená hranice únosnosti tak bude mnohem vyšší u cenných porostů než na málo produktivních lokalitách, ovšem při podobné intenzitě poškození. Kolik procent ročního výnosu či zisku je pro vlastníky lesů únosných a jakým stavům zvěře to přibližně odpovídá v různých prostředích bude třeba diskutovat zejména s vlastníky a uživateli honebních pozemků. Od definování těchto základních parametrů se pak mohou odvíjet další pomocná kritéria únosného stavu zvěře jako např.:
Stanovit obecně kritéria podle kterých bude paušálně určována únosnost stavů zvěře pro všechny podmínky je velmi obtížné až nemožné a funkčnost takového systému je podmíněna i ochotou potenciálních uživatelů jej používat, jejich zdravým rozumem a snahou o konstruktivní dohodu místo hledání slabých míst. Ekonomická kritéria únosnosti budou záviset v první řadě na ekonomických zájmech místních subjektů a charakteru jejich hospodaření. Pokud připustíme nutnost tolerance určité minimální výše poškození, můžeme při stanovování konkrétních kritérií vyjít z toho, že náklady spojené s existencí zvěře by neměly být vyšší jak určité procento ze zisku dosahovaného při hospodaření na dané ploše. To znamená, že součet nákladů na ochranná opatření a způsobených škod nesmí přesáhnout danou kritickou hranici. Finančně vyjádřená hranice únosnosti tak bude mnohem vyšší u cenných porostů než na málo produktivních lokalitách, ovšem při podobné intenzitě poškození. Kolik procent ročního výnosu či zisku je pro vlastníky lesů únosných a jakým stavům zvěře to přibližně odpovídá v různých prostředích bude třeba diskutovat zejména s vlastníky a uživateli honebních pozemků. Od definování těchto základních parametrů se pak mohou odvíjet další pomocná kritéria únosného stavu zvěře jako např.:
- maximální míra poškození cílových dřevin v kulturách okusem (1–10 %)
- maximální možný výskyt ohryzu a loupání (0–5 %)
- maximální hranice zpomalování odrůstání přirozené obnovy (2–4 roky u cílových dřevin a 3-6 let u necílových atraktivních dřevin)
- maximální náklady na ochranu proti okusu
- minimální odrůstání atraktivních dřevin bez oplocení (10–60 % z výsadeb se zpožděním 2–6 let a zastoupení v přirozené obnově dle cílů hospodaření
Tato obecná kritéria bude samozřejmě nutno přizpůsobovat místním podmínkám, zejména složení potravní nabídky prostředí (celkově chudé prostředí a málo zastoupené druhy přinášejí zvýšený okus) a prostorové aktivitě, případně sezónním migracím zvěře (na oblíbených lokalitách je třeba se smířit s intenzivnějším tlakem zvěře, jinak by se musela intenzivně redukovat v širokém okolí).
Jasné stanovení cílů hospodaření a hranice tolerance pro dopad výskytu zvěře má obrovskou výhodu v tom, že jak vlastník lesa, tak uživatel honitby mají představu o tom, s jakými důsledky je třeba počítat a jaké přibližné stavy zvěře jsou v daném prostředí reálné. Uživatelům honiteb by to navíc přineslo možnost zvyšovat kapacitu prostředí preventivními opatřeními, která by dopady zvěře omezovala a tím vytvářet možnost zvýšení kmenových stavů zvěře.
Jasné stanovení cílů hospodaření a hranice tolerance pro dopad výskytu zvěře má obrovskou výhodu v tom, že jak vlastník lesa, tak uživatel honitby mají představu o tom, s jakými důsledky je třeba počítat a jaké přibližné stavy zvěře jsou v daném prostředí reálné. Uživatelům honiteb by to navíc přineslo možnost zvyšovat kapacitu prostředí preventivními opatřeními, která by dopady zvěře omezovala a tím vytvářet možnost zvýšení kmenových stavů zvěře.
Ekologická kritéria únosných stavů
Nepřiměřené stavy zvěře jsou vzpomínány především s ohledem na ekonomické ztráty zemědělců a lesníků a zatím poněkud mimo pozornost stojí další dopady početných populací býložravců (dopravní nehody, škody na okrajích měst, ohrožení stability krajiny). Přesto již byly na mnohých místech zdokumentovány významné negativní vlivy zvěře na ekologickou stabilitu a biodiverzitu prostředí. Z výsledků více výzkumů zejména ze Severní Ameriky vyplývá, že k výraznému ovlivnění vegetace došlo při početnosti 200-600 kusů zvěře na 1000 ha. Příčiny vzniku nerovnováhy mezi býložravci a vegetací je možné rozdělit na dvě skupiny:
1. zvyšování početnosti býložravců nad původní meze vlivem omezení tlaku predátorů, lovu či prostředí (přikrmování).
2. změny v potravní nabídce prostředí, kdy některé zdroje původní potravy mohou zcela zmizet či se stát nedostupnými
(oplocení kultur, rušení zvěře na pastevních místech).
Přirozené stavy zvěře
Jedním z častých argumentů proti současným stavům zvěře je jejich údajná nepřirozenost vzhledem k původním podmínkám naší krajiny. Tyto námitky mají oporu např. v práci Sinclaira (1997), který definoval neúnosné stavy zvěře jako takové stavy, které jsou vyšší než je kapacita původní prehistorické vegetace na daném území. Srovnávání dneška s podmínkami před několika sty lety je ovšem značně nešťastné, protože 1. je prakticky nemožné zjistit jaká byla populační dynamika zvěře a úživnost vegetace v dávnější historii a tak ani není co srovnávat a 2. první záznamy ze kterých lze odhadnout počet zvěře jsou až z období, kdy byla krajina i zvěř již pod vlivem lidské činnosti a 3. dnes je celá krajina k nepoznání změněna a došlo k výrazným posunům jak v populacích zvířat, tak jejich potravní nabídce. Z těchto důvodů nemá příliš smysl se zabývat tím jaké stavy by byly přirozené, kdybychom krajinu přenechali přírodě a jediným objektivním faktem zůstává, že nepřirozené jsou jakkoli početné populace všech nepůvodních druhů. Hledání přirozených stavů zvěře pro původní ekosystémy je tak zajímavé a důležité pro vědce, ale téměř zbytečné pro naše dnešní hospodaření, protože přirozené ekosystémy již neexistují a ani nemáme zájem je zde vytvářet. To ovšem neznamená, že bychom neměli zlepšovat rovnováhu ve všech oblastech přírody a tedy i mezi zvěří a rostlinami a jinými živočichy. Praktické hospodaření ovšem musí definovat cíle (produkci honiteb, tolerovatelné škody atd.) a hledat nástroje pro jejich dosažení v dnešních reálných podmínkách.
Pokud tedy opustíme snahu stanovit nějaké přirozené stavy, můžeme ekologickou únosnost honiteb určit podle vlivu zvěře na prostředí. Základním kritériem únosnosti tak bude, zda zvěř není příčinou lokálního vymizení některého rostlinného či živočišného druhu. Tato definice, tak dovoluje značnou volnost při řízení chovu zvěře s jedinou podmínkou, že umožní dlouhodobé přežití všech původních druhů, a to i těch nejvíce potravně atraktivních, což může být problém. Velice často totiž stavy zvěře umožňují přežití mnoha hospodářských druhů a škody, které působí jsou ekonomicky únosné, ale zvěř zcela znemožňuje obnovu některých atraktivních druhů (jedle). Právě eliminace některých druhů pastvou zvěře byly příčinou, proč se začalo uvažovat o potřebě hodnocení i ekologických dopadů chovu zvěře. Znemožnění obnovy bylo popsáno např. u jedlovce kanadského (Tsuga canadensis) (Anderson, Katz, 1993), tůje (Thuja occidentalis) (Verme, Johnston, 1986; Cornett et al. 2000), nebo dubu červeného (Quercus rubra) (Healy, 1997). Je nesporné, že atraktivní druhy byly vždy vystaveny zájmu býložravců a musejí tak mít vyvinutou strategii, jak přežít a intenzita tlaku býložravců se měnila v závislosti na klimatu, predaci apod. Přesto ale mnohé okusované druhy dokázaly přežít do dnešní doby a jejich současná eliminace z prostředí ukazuje na porušení historicky ustálené rovnováhy. Jednoduché pravidlo o umožnění obnovy všechrostlinných druhů je ale komplikováno tím, že 1. je obtížné stanovit, že daný druh je zcela eliminován, zejména na větších územích a 2. stanovení eliminace je problematické u menších území, kde dochází ke soustřeďování zvěře, u druhů, které jsou v daném prostředí vzácné a v krátkodobém časovém měřítku. To je významné zejména pro druhy, které dokáží desetiletí živořit v podrostu a čekat na pokles intenzity okusu a pro druhy, jejichž semena jsou rozšiřována do větších vzdáleností. Můžeme předpokládat, že i v minulosti periodicky docházelo ke zvyšování denzity býložravců a silnému tlaku na atraktivní druhy, jejichž přežití bylo umožněno jen na menších plochách méně využívaných býložravci a po poklesu stavů býložravců opětovně osídlily okolní biotopy. Přes komplikovanost by se tento ukazatel měl brát v úvahu při hodnocení výsledků hospodaření na větších plochách, zhruba od 1000 ha.
Faktory působící na intenzitu využívání dřevin
Z uvedeného přehledu je zřejmé, že už samotné stanovení kritérií pro únosný stav zvěře je velmi komplikovanou záležitostí vyžadující respektování specifik konkrétních prostředí. Pokud se ovšem podaří najít vhodná kritéria, nabudou na významu faktory, které ovlivňují využívání dřevin, protože míra jejich okusu bude jedním z nejvýznamnějších kritérií únosného stavu. Obecně platí, že celková potravní nabídka většiny našich honiteb by uživila mnohem více zvěře, než zde žije dosud, pokud by tato byla ochotná přestat konzumovat hospodářsky významné, případně ohrožené druhy. Hlavním problémem je proto potravní atraktivita dostupné vegetace, přesněji řečeno dostupné množství biomasy, která je atraktivnější jak sledované dřeviny. Přestože již byly uskutečněny pokusy, jak ovlivnit potravní chování volně se pasoucích zvířat, nemůžeme očekávat, že by se podařilo vysvětlit jelenům, aby ten, který druh neokusovali. Základní možností, jak omezit využívání dřevin je tak péče o kvalitní potravní zdroje v honitbě. To znamená nejen jejich vytváření, např. pěstováním plodin, ale také jejich zpřístupnění zajištěním klidu na pastevních plochách (turistika a lovecké aktivity). Z hlediska dřevin je přitom rozhodující zimní období a výška a délka trvání sněhové pokrývky, případně naše schopnosti nahradit dočasně nedostupné potravní zdroje. Dosažení rovnováhy se často neobejde ani bez redukce zvěře, ale je třeba si uvědomit, že vztah mezi početností zvěře a intenzitou využívání dřevin není lineární. Při velké početnosti býložravců, tak i významná redukce nemusí přinést zlepšení odrůstání zejména atraktivních dřevin. Příkladem může být odrůstání jeřábu na hřebenech hor s bohatými travními porosty (Jeseníky, Králický Sněžník), který je letním okusem zcela eliminován a redukce v minulosti na tom nic nezměnila.
Vedle kvality potravní nabídky a početnosti býložravců může intenzitu využívání dřevin ovlivňovat ještě druhy pěstovaných zemědělských plodin, dostupnost otevřených ploch, potravní specializace zvěře a její prostorová aktivita, intenzita rušivých antropických aktivit na polích a v lese (polní a lesní práce, blízkost lidských sídel a turistika, lovecké aktivity, houbaření) a také možnosti krytu.
Určení optimálních kritérií pro únosný stav zvěře a jeho udržování jak redukcí početnosti, tak opatřeními na snižování impaktu zvěře na dřeviny je nesnadným úkolem obklopeným mnohými otazníky. Přesto je možné i na základě jen přibližných znalostí všech vazeb navrhnout jednoduchá kritéria a ty se snažit plnit. Věříme, že tento zdánlivě primitivní způsob hospodaření, kdy je výše odstřelu určena na základě zkušeností z minulých let a aktuálního okusu může být v důsledku mnohem objektivnější, než ten dnešní.
Rovnováha mezi ochranou porostů a stavy zvěře
Pro každé prostředí existuje určitá početnost zvěře, při které začne odrůstat přirozená obnova atraktivních listnatých dřevin. Jak jednoduché je tento stav posoudit na každé lokalitě podle složení keřového patra a vzhledu dřevin, tak složité je naopak tyto stavy zvěře definovat pro jednotlivé typy prostředí. Skutečný dopad pastvy zvěře na porosty je totiž ovlivňován takovým množstvím faktorů, že jakékoliv zobecňování vede k obrovským nepřesnostem. Největší význam má druhové složení býložravců, rozmanitost potravní nabídky, možnost vycházení zvěře na pastevní plochy, přikrmování, hospodářské činnosti v krajině, turistika a další rušení zvěře, způsoby lovu aj. Při stejné početnosti se tak může výše působených škod v různých prostředích diametrálně lišit. Základem našeho hospodaření by proto mělo být zhodnocení vlivu zvěře na lesní prostředí. V našich úvahách vycházíme z předpokladu, že rozumné hospodaření počítá jak s udržováním přiměřené denzity býložravé zvěře, tak s přiměřenou ochranou dřevin. Pokud by totiž bylo cílem chovat jen tolik zvěře, kolik dovolí odrůstání i vysoce atraktivním a málo zastoupeným druhům bez ochrany na všech lokalitách v honitbě, dostali bychom se do velmi nepříjemné situace. Právě s takovými návrhy ovšem přicházejí někteří ekologové a je třeba nalézt shodu s majiteli a správci lesů, aby se mohlo dosáhnout rozumného kompromisu. V našich honitbách jsou bohužel místa, kde není reálné snížit početnost herbivorů na úroveň potřebnou pro úspěšnou regeneraci listnáčů. Jde o honitby kde:
a) převažují jehličnaté porosty bez podrostu
b) jsou atraktivní místa pro zvěř, která se zde koncentruje
c) jsou vysazovány málo zastoupené dřeviny
Problém obnovy lesa v komplexem jehličnatých monokultur je tématem na samostatnou konferenci, ale jednoduše řečeno zvěř v těchto porostech má nepatrné potravní možnosti, které jsou omezeny na paseky a kultury do zapojení. V ostatních porostech pak nachází pouze kryt. Tento stav je poměrně výhodný pro lov, protože zvěř musí na pastvu vycházet z lesa ven a na paseky, ale zvěři zde není nejlépe a každé vylepšení jídelníčku v podobě výsadby uvítá. V těchto prostředích je třeba korigovat požadavky na únosnost impaktu zvěře a potřebu ochrany kultur. Přesto je nevyhnutelné tyto kultury měnit na lesy smíšené, které budou i úživnější pro zvěř. Přechodná doba ovšem vyžaduje mimořádná opatření z všech stran.
V některých honitbách se zvěř přirozeně koncentruje z důvodů kvalitní potravy či klidu a následkem toho i poškozuje porosty. Jedním z takových příkladů může být NPR Králický Sněžník. Zde došlo v minulosti k výraznému snížení stavů jelení zvěře a prakticky zmizely škody na smrku. Obnova lesa se ovšem nemůže uspokojit se smrkovými monokulturami a tak se v nižších polohách intenzivně podporuje buk a na hřebenech jeřáb. Zejména jeřáb na hřebenech je ovšem vystaven extrémnímu tlaku jelena, který se zde koncentruje z širokého okolí. Jeho relativní početnost zde na začátku podzimu dosahuje podle našich odhadů kolem 100 ks/1000 ha (místy až 300 ks). Přestože zde roste několik set tisíc jeřábů, za dva roky jsme nenašli jediný, který by v posledních letech přerostl borůvčí. Z hlediska obnovy jeřábu jsou proto stavy jelení zvěře v této oblasti neúměrně vysoké a není reálné je snížit. Jedinou možností je účinná ochrana jeřábu.
Vysoký okus dřevin, které jsou v prostředí málo zastoupené je zajímavým fenoménem známým z řady oblastí. Zvěř se v takových případech zaměřuje i na dřeviny, které v jiných prostředích, kde jsou běžné okusuje málo.
S výběrem potravy souvisí i možnost zvěř efektivně přikrmovat. Okusovači, kteří nedokáží efektivně trávit vlákninu ve travách jsou z hlediska tradičního přikrmování založeném na lučním senu, poměrně problematickou skupinou zvěře. Krmelce pro srnčí zvěř jsou sice ve většině našich honiteb na podzim nacpané senem, ale zvěř jej využíván jen málo a pro jeho přežití zimního období nemá velký význam. Pro přikrmování srnčí by bylo třeba mít objemná krmiva s vyšší kvalitou (vojtěškové nebo jetelové seno či siláže, letnina) jejichž zajištění je ovšem spojené s problémy a dostatek jadrných krmiv. Přikrmování špatným srnce senem oddálí jeho úhyn o několik málo dní a lesním dřevinám nepomůže. Naproti tomu méně náročné druhy zvěře je možné stáhnout k přikrmovacím zařízením a tam prakticky celou zimu krmit senem i průměrné kvality. Nahrazením chybějící potravy zamezíme strádání zvěře a zároveň omezíme dopady jejího potravního chování na lesní porosty. Pokud je proto naše myslivecké hospodaření založeno na tradičním přikrmování senem, je mnohem vhodnější se zaměřit na mufloní či daňčí zvěř, než na zvěř srnčí.
Závěrem můžeme konstatovat, že 1. více druhů zvěře dokáže lépe zhodnotit nabídku prostředí, 2. při společném chovu je vhodné kombinovat druhy využívající rozdílnou potravu a 3. z hlediska ohrožení lesních dřevin a možnosti přikrmování jsou výhodnější druhy schopné využívat traviny.
Pro každé prostředí existuje určitá početnost zvěře, při které začne odrůstat přirozená obnova atraktivních listnatých dřevin. Jak jednoduché je tento stav posoudit na každé lokalitě podle složení keřového patra a vzhledu dřevin, tak složité je naopak tyto stavy zvěře definovat pro jednotlivé typy prostředí. Skutečný dopad pastvy zvěře na porosty je totiž ovlivňován takovým množstvím faktorů, že jakékoliv zobecňování vede k obrovským nepřesnostem. Největší význam má druhové složení býložravců, rozmanitost potravní nabídky, možnost vycházení zvěře na pastevní plochy, přikrmování, hospodářské činnosti v krajině, turistika a další rušení zvěře, způsoby lovu aj. Při stejné početnosti se tak může výše působených škod v různých prostředích diametrálně lišit. Základem našeho hospodaření by proto mělo být zhodnocení vlivu zvěře na lesní prostředí. V našich úvahách vycházíme z předpokladu, že rozumné hospodaření počítá jak s udržováním přiměřené denzity býložravé zvěře, tak s přiměřenou ochranou dřevin. Pokud by totiž bylo cílem chovat jen tolik zvěře, kolik dovolí odrůstání i vysoce atraktivním a málo zastoupeným druhům bez ochrany na všech lokalitách v honitbě, dostali bychom se do velmi nepříjemné situace. Právě s takovými návrhy ovšem přicházejí někteří ekologové a je třeba nalézt shodu s majiteli a správci lesů, aby se mohlo dosáhnout rozumného kompromisu. V našich honitbách jsou bohužel místa, kde není reálné snížit početnost herbivorů na úroveň potřebnou pro úspěšnou regeneraci listnáčů. Jde o honitby kde:
a) převažují jehličnaté porosty bez podrostu
b) jsou atraktivní místa pro zvěř, která se zde koncentruje
c) jsou vysazovány málo zastoupené dřeviny
Problém obnovy lesa v komplexem jehličnatých monokultur je tématem na samostatnou konferenci, ale jednoduše řečeno zvěř v těchto porostech má nepatrné potravní možnosti, které jsou omezeny na paseky a kultury do zapojení. V ostatních porostech pak nachází pouze kryt. Tento stav je poměrně výhodný pro lov, protože zvěř musí na pastvu vycházet z lesa ven a na paseky, ale zvěři zde není nejlépe a každé vylepšení jídelníčku v podobě výsadby uvítá. V těchto prostředích je třeba korigovat požadavky na únosnost impaktu zvěře a potřebu ochrany kultur. Přesto je nevyhnutelné tyto kultury měnit na lesy smíšené, které budou i úživnější pro zvěř. Přechodná doba ovšem vyžaduje mimořádná opatření z všech stran.
V některých honitbách se zvěř přirozeně koncentruje z důvodů kvalitní potravy či klidu a následkem toho i poškozuje porosty. Jedním z takových příkladů může být NPR Králický Sněžník. Zde došlo v minulosti k výraznému snížení stavů jelení zvěře a prakticky zmizely škody na smrku. Obnova lesa se ovšem nemůže uspokojit se smrkovými monokulturami a tak se v nižších polohách intenzivně podporuje buk a na hřebenech jeřáb. Zejména jeřáb na hřebenech je ovšem vystaven extrémnímu tlaku jelena, který se zde koncentruje z širokého okolí. Jeho relativní početnost zde na začátku podzimu dosahuje podle našich odhadů kolem 100 ks/1000 ha (místy až 300 ks). Přestože zde roste několik set tisíc jeřábů, za dva roky jsme nenašli jediný, který by v posledních letech přerostl borůvčí. Z hlediska obnovy jeřábu jsou proto stavy jelení zvěře v této oblasti neúměrně vysoké a není reálné je snížit. Jedinou možností je účinná ochrana jeřábu.
Vysoký okus dřevin, které jsou v prostředí málo zastoupené je zajímavým fenoménem známým z řady oblastí. Zvěř se v takových případech zaměřuje i na dřeviny, které v jiných prostředích, kde jsou běžné okusuje málo.
S výběrem potravy souvisí i možnost zvěř efektivně přikrmovat. Okusovači, kteří nedokáží efektivně trávit vlákninu ve travách jsou z hlediska tradičního přikrmování založeném na lučním senu, poměrně problematickou skupinou zvěře. Krmelce pro srnčí zvěř jsou sice ve většině našich honiteb na podzim nacpané senem, ale zvěř jej využíván jen málo a pro jeho přežití zimního období nemá velký význam. Pro přikrmování srnčí by bylo třeba mít objemná krmiva s vyšší kvalitou (vojtěškové nebo jetelové seno či siláže, letnina) jejichž zajištění je ovšem spojené s problémy a dostatek jadrných krmiv. Přikrmování špatným srnce senem oddálí jeho úhyn o několik málo dní a lesním dřevinám nepomůže. Naproti tomu méně náročné druhy zvěře je možné stáhnout k přikrmovacím zařízením a tam prakticky celou zimu krmit senem i průměrné kvality. Nahrazením chybějící potravy zamezíme strádání zvěře a zároveň omezíme dopady jejího potravního chování na lesní porosty. Pokud je proto naše myslivecké hospodaření založeno na tradičním přikrmování senem, je mnohem vhodnější se zaměřit na mufloní či daňčí zvěř, než na zvěř srnčí.
Závěrem můžeme konstatovat, že 1. více druhů zvěře dokáže lépe zhodnotit nabídku prostředí, 2. při společném chovu je vhodné kombinovat druhy využívající rozdílnou potravu a 3. z hlediska ohrožení lesních dřevin a možnosti přikrmování jsou výhodnější druhy schopné využívat traviny.
