7. Početnost zvěře význam a možnosti jejího zjišťování
Početnost (abundance) jednotlivých druhů spárkaté zvěře v daném prostoru není stálá, ale kolísá jak v průběhu sezony, tak i ve víceletých obdobích. Takové změny v početnosti populace se označují jako populační dynamika. Obecně lze konstatovat, že čím větší je rozmnožovací kapacita určitého druhu, podmíněná vysokou nalitou, rychlým růstem mláďat a krátkověkostí, tím vyšší je populační dynamika. U druhů s vysokou populační dynamikou může dojít k přemnožení populace (tzv. gradace). Tento jev se může vyskytovat víceméně pravidelně v několikaletých cyklech. Nejtypičtějšími představiteli gradačních druhů jsou především drobné druhy hlodavců, kteří nepatří mezi zvěř (např. hraboš polní). Při přemnožení dojde k takovému nahuštění jedinců jednoho druhu na určitém území, že jejich počet převyšuje )živné možnosti prostředí a mezi zvířaty dochází k nadměrným kontaktům vedoucím ke stresu celé populace k propuknutí infekčních chorob. Tento stav má za následek vymření převážné části populace (tzv. populační deprese). U lovné zvěře byly tyto syndromy zaznamenány v zahraničí, především v některých oblastech s vysokou populační hustotou černé zvěře nebo králíka divokého.
Optimální populační hustota je taková, kdy všichni jedinci nalézají v obývaném prostoru dostatek potravních, úkrytových a klidových příležitostí ke svému zdárnému vývoji (zejména růstu a rozmnožování).
Minimální populační hustota ještě zaručuje možnost rozmnožování druhu, který však nevyužívá v dostatečné míře životní prostor (honitba je málo zazvěřená).
Pod hranicí minimální populační hustoty zvěře se už jedinci opačného pohlaví stýkají jen s obtížemi a dochází dokonce i k příbuzenské plemenitbě se všemi negativními důsledky (špatné rozmnožovací schopnosti, oslabování populace, náchylnost k chorobám aj.).
Výsledkem je zprvu stagnace a následně i vymírání populace, což můžeme v současné době pozorovat např. u tetřevů, tetřívků či koroptví.
Maximální populační hustota zvěři ještě zaručuje plnění jejich životních funkcí, ale už se začínají projevovat známky konkurence, nejdříve potravní, následně i pohlavní (souboje samců v době rozmnožování), které se mohou ještě zhoršovat při případném zvyšování populační hustoty zvěře nad únosnou (maximální) míru. Zvěř potom likviduje potravní příležitosti, nabízené jí jejím životním prostředím, což se projevuje například škodami okusem či ohryzem na dřevinách (jeleni, mufloni a jiní), ale také likvidací přirozených potravních zásob s následným přechodem na dostupné zdroje bezbranných hospodářských zvířat.
Přemnožení jakéhokoli živočicha nad únosnou míru je vždy škodlivé, což se netýká pouze zvěře, dlouhodobě vede ke ztrátě kondice, konstituce, k větší náchylnosti k chorobám, které se snadněji přenášejí a nakonec k nucené migraci do sousedních honiteb. Zvěř totiž sama se instinktivně snaží, aby její životní prostředí bylo zaplněno přiměřeně a aby tudíž v přírodě byla zachována populační hustota optimální.
Optimální populační hustota je taková, kdy všichni jedinci nalézají v obývaném prostoru dostatek potravních, úkrytových a klidových příležitostí ke svému zdárnému vývoji (zejména růstu a rozmnožování).
Minimální populační hustota ještě zaručuje možnost rozmnožování druhu, který však nevyužívá v dostatečné míře životní prostor (honitba je málo zazvěřená).
Pod hranicí minimální populační hustoty zvěře se už jedinci opačného pohlaví stýkají jen s obtížemi a dochází dokonce i k příbuzenské plemenitbě se všemi negativními důsledky (špatné rozmnožovací schopnosti, oslabování populace, náchylnost k chorobám aj.).
Výsledkem je zprvu stagnace a následně i vymírání populace, což můžeme v současné době pozorovat např. u tetřevů, tetřívků či koroptví.
Maximální populační hustota zvěři ještě zaručuje plnění jejich životních funkcí, ale už se začínají projevovat známky konkurence, nejdříve potravní, následně i pohlavní (souboje samců v době rozmnožování), které se mohou ještě zhoršovat při případném zvyšování populační hustoty zvěře nad únosnou (maximální) míru. Zvěř potom likviduje potravní příležitosti, nabízené jí jejím životním prostředím, což se projevuje například škodami okusem či ohryzem na dřevinách (jeleni, mufloni a jiní), ale také likvidací přirozených potravních zásob s následným přechodem na dostupné zdroje bezbranných hospodářských zvířat.
Přemnožení jakéhokoli živočicha nad únosnou míru je vždy škodlivé, což se netýká pouze zvěře, dlouhodobě vede ke ztrátě kondice, konstituce, k větší náchylnosti k chorobám, které se snadněji přenášejí a nakonec k nucené migraci do sousedních honiteb. Zvěř totiž sama se instinktivně snaží, aby její životní prostředí bylo zaplněno přiměřeně a aby tudíž v přírodě byla zachována populační hustota optimální.
Přírůstky a úbytky v populaci: A – reprodukce, B – letní stav v populaci, C – doba lovu, D – období přirozených ztrát v populaci, E – dospělá populace v poměru pohlaví 1:1
Početnost patří k základním charakteristikám populací volně žijících živočichů a metody pro její zjišťování jsou využívány jak při výzkumech, tak při mysliveckém hospodaření se zvěří. V případě volně žijících živočichů je ovšem přesné stanovení početnosti prakticky nemožné a téměř vždy jde o odhad, jehož spolehlivost je závislá na řadě faktorů (druh zvířete, metoda, zkušenosti pracovníků, roční období a mnoho jiných). Zpravidla dochází k podhodnocení reálných stavů zvěře a nejsou výjimečné situace, kdy skutečnost několikanásobně převyšuje „kvalifikované“ odhady. Chybný odhad početnosti zvěře má ovšem vážné důsledky, protože současné myslivecké hospodaření v České republice je založeno právě na správném posouzení početnosti zvěře, na jehož základě je stanoven plán lovu. Výsledkem špatné metodiky sčítání zvěře (podhodnocování stavů) je tak časté překračování únosné početnosti zvěře a s tím související vysoké škody.
Metody sčítání zvěře lze rozdělit na přímé a nepřímé. Přímé metody jsou založeny na faktickém pozorování zvěře. Pomocí těchto metod lze zjistit nejen početnost zvěře, ale i další informace o pozorované zvěři jako např. pohlaví, věk, zdravotní stav aj. Sčítá se ve dne i v noci, ze země i ze vzduchu, z dopravních prostředků, pomocí osvětlení, nebo termovize, automatických fotoaparátů a kamer. Při přímém sčítání často dochází k výraznému podhodnocení skutečné početnosti. Pomocí nepřímých metod se nesčítá přímo pozorovaná zvěř, ale nejčastěji její pobytové znaky jako např. stopy, trus, impakt na vegetaci či hlasové projevy. Tímto se získává tzv. relativní početnost, která se na početnost absolutní (jedinci zvěře) přepočítává. Nelze proto získat jinou informaci o populaci než samotnou početnost bez rozlišení pohlaví a věku zvěře. Skutečná populace může být podhodnocena i nadhodnocena. Zvláštní skupinou jsou metody založené na vyhodnocování mysliveckých statistik, tzv. zpětné propočty. Napříč tímto teoretickým rozdělením lze pro odhad početnosti použít metody jednoduché, které nevyžadují prakticky žádné vybavení, až po metody založené na použití letadel či nákladné techniky. Pomocí výkonné techniky je možné zpravidla dosáhnout lepších výsledků, ale její nasazení samo o sobě nezaručuje kvalitu výstupů. Na druhé straně i primitivními metodami je možné početnost zvěře celkem spolehlivě sledovat při dostatečné pečlivosti a pracovním nasazení.
Metody sčítání zvěře obecně
Sčítání za denního světla
1. Přímé sčítání v otevřené krajině
Státní organizace zabývající se managementem zvěře ve Skotsku Deer Commission for Scotland (DCS) používá tuto metodu pro sčítání jelení zvěře a částečně i siky. Celý areál výskytu jelení zvěře ve Skotsku je rozdělen na 49 oblastí. Hranice jednotlivých oblastí jsou v terénu voleny tak, aby mezi sousedními oblastmi docházelo k co možná nejmenší migraci zvěře (jezera, ploty proti zvěři, železnice, dálnice,…). Každá oblast je dále členěna na několik menších lokalit a to pro lepší přehlednost při organizování sčítání. Každá tato lokalita nesmí být větší než je denní výkon týmu sčítačů. V každém týmu je asi 8 až 10 sčítačů a za den pokryjí asi 1200–2000 ha plochy.
Sčítání probíhá v předjaří (leden-duben), kdy se jelení zvěř vrací ze svých zimovišť v nižších krytých polohách zpět na horské planiny. V tomto období je také zvěř značně zesláblá a tak není schopna urazit během dne větší vzdálenosti.
Každý tým sčítačů je vybaven pozorovacími dalekohledy, mapou, notebookem a vysílačkou. Během průzkumu u zvěře zaznamenávají pohlaví, dospělost, čas pozorování, směr pohybu tlupy a další dodatečné informace. V případě, že se zvěř pohybuje do vedlejší lokality, tak sčítací skupina informuje sousední sčítače, aby nedošlo k dvojitému sečtení. V případě, že sčítání probíhá ve velmi přehledné oblasti, mohou sčítači pracovat individuálně nebo ve dvojicích. To platí i v případě, kdy dojde k vytvoření početnějších tlup působením zhoršeného počasí a k migraci zvěře zpět do nižších poloh.
Sčítači mohou postupovat „po větru“ nebo „proti větru“ a to podle situace v jaké se zvěř zrovna nachází. Zvláštní pozornost se musí věnovat výběru tzv. konečné linie, kdy se předpokládá, že zvěř přes tuto hranici během noci nepřejde a další den může sčítání začít, kde předešlý den skončilo. Sčítaná data jsou každý den vyhodnocována a popř. odstraněny tzv. dvojité záznamy. Sčítání pokračuje až jsou sečteny všechny lokality v jedné oblasti.
2. Sčítání naháňkou
Sčítání probíhá pouze v oblastech, které jsou snadno identifikovatelné na mapě 1:10 000. Velký počet pozorovatelů je rozestavěn kolem celé zájmové oblasti, každý z nich je vybaven mapou s informací o pozici ostatních sčítačů. Sousední sčítači musí mít mezi sebou vzájemně vizuální kontakt a jejich úkolem je vyhnat zvěř z nepřehledných lokalit do přehlednějších částí oblasti, kde bude sečtena. Skupina naháněčů musí zaznamenávat počet a směr pohybu zvěře, jakož i počítat zvěř jež přešla přes linii naháněčů zpět. Během naháňky musí docházet ke vzájemné koordinaci jednotlivých naháněčů. Jejich záznamy jsou po skončení každé naháňky vyhodnoceny a vyloučeny tzv. dvojité záznamy.
Tato metoda je použitelná především pro menší rozlohy lesů. Tento způsob sčítání je také výhodnější pro větší druhy zvěře. Menší druhy jako např. (srnčí,…) je náročnější vyhnat z jejich krytu a také pokud se rychle pohybují určit jejich dospělost či pohlaví.
3. Statické sčítání
Tato metoda je podobná jako předchozí způsob, avšak sčítání probíhá z několika stálých pozic uvnitř zájmového území. Nejvhodnější doba pro sčítání je čas, kdy zvěř zvyšuje svoji aktivitu (soumrak, úsvit) a míří za potravou. Periody pozorování se musí opakovat každé 2-3 hodiny, tak aby začaly než začne první zvěř vycházet na pastvu a také dříve než se začne z pastvy vracet. Sčítači zaznamenávají pohlaví, věkové třídy, místo a čas pozorování, směr pohybu, a další informace (poranění zvěře,…). Některé informace se později využívají k eliminaci dvojitého sčítání. Tento způsob sčítání je velmi dobře využitelný v období jara (březen, duben), kdy se za nejvhodnější pozice k pozorování volí místa blízko ploch s nejatraktivnější potravou.
4. Metoda výhodných pozic
Tato metoda je velmi využívaná k určení denzity většiny druhů spárkaté zvěře v oblastech jehličnatých lesů severního Skotska. Tato sčítací technika vyžaduje kopcovitý terén s volnými výhledy z výhodných vyvýšených pozic. Jedná se o lokality 40 až 100 ha rozlehlé jež je možné po celé ploše přehlédnout z jednoho vyvýšeného bodu. Každý takový bod je zaznamenáván do organizační mapy spolu s celou oblastí, jíž je možné z tohoto bodu pozorovat, taktéž je třeba definovat menší plochy jež není možné z bodu zkontrolovat (mlaziny, odvrácené strany svahů,…).
K samému pozorování se používají pozorovací dalekohledy. Pomocí nich lze i snadno zvěř klasifikovat dle pohlaví či věkových tříd a to zvěř jelení až do vzdálenosti 1 km a srnčí 0,5 km. U každé zvěře se zapisuje taktéž místo a čas pozorování a směr pohybu a to pro snížení vlivu dvojitého sčítání. Z dobře položeného bodu lze pozorovat pohyb zvěře i v méně přehledných částech oblasti, tato zvěř je pozorována v pohybu po velmi krátkou dobu, tudíž ji nelze přesně klasifikovat. Tato zvěř se pouze zaznamená, ale v konečném součtu se s ní nepočítá. Pozorování se opakují každé 2,5 hod. Na konci každého sčítání se množství sečtené zvěře převádí na celkovou denzitu oblasti (ks/km2). Sčítání se v každé oblasti opakuje ve třech až čtyřech po sobě jdoucích dnech vždy večer a ráno. Pokud se podaří získat informace o denzitě jednotlivých druhů zvěře pro jednotlivá specifická prostředí v oblasti, tyto data použít k získání odhadu průměrné denzity v dalších částech oblasti s podobným prostředím.
Metoda výhodných pozic se používá zejména v jarním období, kdy ještě není plně rozvinut vegetační kryt. Tam, kde je zvěř během dne téměř nerušena (velké plochy lesů) lze provádět sčítání i během dne, jinak je pro tuto metodu nejvhodnější denní doba 6.00–10.00 a 16.00–21.00.
5. Letecké sčítání
Tento způsob se uplatňuje především tam, kde se zvěř déle zdržuje na volných pláních bez lesa a jiných možností úkrytu. Využívají se lehká letadla a vrtulníky. Pozorovatelé sčítají zvěř při přeletech nad zájmovou oblastí po předem určených koridorech. Vzdálenost mezi jednotlivými koridory je určena především výškou letu nad zemským povrchem a také viditelností. Doporučuje se využití videokamer, fotoaparátů či termovizuálního zařízení a to především pro zpřesnění sčítání a vyloučení dvojitého záznamu. Nejpřesnějších výsledků se dosahuje při sčítání početnějších populací velkých druhů zvěře na rozlehlejším území v zimním období se sněhovou pokrývkou. Touto metodou je skutečný početní stav zvěře většinou podhodnocen. Uvádí se, že touto metodou bylo sečteno jen asi 30% skutečné populace.
Sčítání za denního světla
1. Přímé sčítání v otevřené krajině
Státní organizace zabývající se managementem zvěře ve Skotsku Deer Commission for Scotland (DCS) používá tuto metodu pro sčítání jelení zvěře a částečně i siky. Celý areál výskytu jelení zvěře ve Skotsku je rozdělen na 49 oblastí. Hranice jednotlivých oblastí jsou v terénu voleny tak, aby mezi sousedními oblastmi docházelo k co možná nejmenší migraci zvěře (jezera, ploty proti zvěři, železnice, dálnice,…). Každá oblast je dále členěna na několik menších lokalit a to pro lepší přehlednost při organizování sčítání. Každá tato lokalita nesmí být větší než je denní výkon týmu sčítačů. V každém týmu je asi 8 až 10 sčítačů a za den pokryjí asi 1200–2000 ha plochy.
Sčítání probíhá v předjaří (leden-duben), kdy se jelení zvěř vrací ze svých zimovišť v nižších krytých polohách zpět na horské planiny. V tomto období je také zvěř značně zesláblá a tak není schopna urazit během dne větší vzdálenosti.
Každý tým sčítačů je vybaven pozorovacími dalekohledy, mapou, notebookem a vysílačkou. Během průzkumu u zvěře zaznamenávají pohlaví, dospělost, čas pozorování, směr pohybu tlupy a další dodatečné informace. V případě, že se zvěř pohybuje do vedlejší lokality, tak sčítací skupina informuje sousední sčítače, aby nedošlo k dvojitému sečtení. V případě, že sčítání probíhá ve velmi přehledné oblasti, mohou sčítači pracovat individuálně nebo ve dvojicích. To platí i v případě, kdy dojde k vytvoření početnějších tlup působením zhoršeného počasí a k migraci zvěře zpět do nižších poloh.
Sčítači mohou postupovat „po větru“ nebo „proti větru“ a to podle situace v jaké se zvěř zrovna nachází. Zvláštní pozornost se musí věnovat výběru tzv. konečné linie, kdy se předpokládá, že zvěř přes tuto hranici během noci nepřejde a další den může sčítání začít, kde předešlý den skončilo. Sčítaná data jsou každý den vyhodnocována a popř. odstraněny tzv. dvojité záznamy. Sčítání pokračuje až jsou sečteny všechny lokality v jedné oblasti.
2. Sčítání naháňkou
Sčítání probíhá pouze v oblastech, které jsou snadno identifikovatelné na mapě 1:10 000. Velký počet pozorovatelů je rozestavěn kolem celé zájmové oblasti, každý z nich je vybaven mapou s informací o pozici ostatních sčítačů. Sousední sčítači musí mít mezi sebou vzájemně vizuální kontakt a jejich úkolem je vyhnat zvěř z nepřehledných lokalit do přehlednějších částí oblasti, kde bude sečtena. Skupina naháněčů musí zaznamenávat počet a směr pohybu zvěře, jakož i počítat zvěř jež přešla přes linii naháněčů zpět. Během naháňky musí docházet ke vzájemné koordinaci jednotlivých naháněčů. Jejich záznamy jsou po skončení každé naháňky vyhodnoceny a vyloučeny tzv. dvojité záznamy.
Tato metoda je použitelná především pro menší rozlohy lesů. Tento způsob sčítání je také výhodnější pro větší druhy zvěře. Menší druhy jako např. (srnčí,…) je náročnější vyhnat z jejich krytu a také pokud se rychle pohybují určit jejich dospělost či pohlaví.
3. Statické sčítání
Tato metoda je podobná jako předchozí způsob, avšak sčítání probíhá z několika stálých pozic uvnitř zájmového území. Nejvhodnější doba pro sčítání je čas, kdy zvěř zvyšuje svoji aktivitu (soumrak, úsvit) a míří za potravou. Periody pozorování se musí opakovat každé 2-3 hodiny, tak aby začaly než začne první zvěř vycházet na pastvu a také dříve než se začne z pastvy vracet. Sčítači zaznamenávají pohlaví, věkové třídy, místo a čas pozorování, směr pohybu, a další informace (poranění zvěře,…). Některé informace se později využívají k eliminaci dvojitého sčítání. Tento způsob sčítání je velmi dobře využitelný v období jara (březen, duben), kdy se za nejvhodnější pozice k pozorování volí místa blízko ploch s nejatraktivnější potravou.
4. Metoda výhodných pozic
Tato metoda je velmi využívaná k určení denzity většiny druhů spárkaté zvěře v oblastech jehličnatých lesů severního Skotska. Tato sčítací technika vyžaduje kopcovitý terén s volnými výhledy z výhodných vyvýšených pozic. Jedná se o lokality 40 až 100 ha rozlehlé jež je možné po celé ploše přehlédnout z jednoho vyvýšeného bodu. Každý takový bod je zaznamenáván do organizační mapy spolu s celou oblastí, jíž je možné z tohoto bodu pozorovat, taktéž je třeba definovat menší plochy jež není možné z bodu zkontrolovat (mlaziny, odvrácené strany svahů,…).
K samému pozorování se používají pozorovací dalekohledy. Pomocí nich lze i snadno zvěř klasifikovat dle pohlaví či věkových tříd a to zvěř jelení až do vzdálenosti 1 km a srnčí 0,5 km. U každé zvěře se zapisuje taktéž místo a čas pozorování a směr pohybu a to pro snížení vlivu dvojitého sčítání. Z dobře položeného bodu lze pozorovat pohyb zvěře i v méně přehledných částech oblasti, tato zvěř je pozorována v pohybu po velmi krátkou dobu, tudíž ji nelze přesně klasifikovat. Tato zvěř se pouze zaznamená, ale v konečném součtu se s ní nepočítá. Pozorování se opakují každé 2,5 hod. Na konci každého sčítání se množství sečtené zvěře převádí na celkovou denzitu oblasti (ks/km2). Sčítání se v každé oblasti opakuje ve třech až čtyřech po sobě jdoucích dnech vždy večer a ráno. Pokud se podaří získat informace o denzitě jednotlivých druhů zvěře pro jednotlivá specifická prostředí v oblasti, tyto data použít k získání odhadu průměrné denzity v dalších částech oblasti s podobným prostředím.
Metoda výhodných pozic se používá zejména v jarním období, kdy ještě není plně rozvinut vegetační kryt. Tam, kde je zvěř během dne téměř nerušena (velké plochy lesů) lze provádět sčítání i během dne, jinak je pro tuto metodu nejvhodnější denní doba 6.00–10.00 a 16.00–21.00.
5. Letecké sčítání
Tento způsob se uplatňuje především tam, kde se zvěř déle zdržuje na volných pláních bez lesa a jiných možností úkrytu. Využívají se lehká letadla a vrtulníky. Pozorovatelé sčítají zvěř při přeletech nad zájmovou oblastí po předem určených koridorech. Vzdálenost mezi jednotlivými koridory je určena především výškou letu nad zemským povrchem a také viditelností. Doporučuje se využití videokamer, fotoaparátů či termovizuálního zařízení a to především pro zpřesnění sčítání a vyloučení dvojitého záznamu. Nejpřesnějších výsledků se dosahuje při sčítání početnějších populací velkých druhů zvěře na rozlehlejším území v zimním období se sněhovou pokrývkou. Touto metodou je skutečný početní stav zvěře většinou podhodnocen. Uvádí se, že touto metodou bylo sečteno jen asi 30% skutečné populace.
6. Přímé sčítání zvěře z liniových transektů
Sčítání je založeno na pravidelném rozmístění liniových transektů napříč zkoumanou oblastí. Zvolené transekty jsou zaznamenány do terénní mapy. Sčítání je realizováno jedním sčítačem. Sčítač prochází oblastí po vyznačených transektech a zaznamenává počet a druh zvěře, kterou je schopen z transektu identifikovat. Dále zaznamenává kolmou vzdálenost zvěře od liniového transektu. Tato vzdálenost se nejčastěji odhaduje. V prostředí listnatého lesa při sčítání siky japonského bylo více než 94 % jedinců sledováno maximálně do vzdálenosti 40 m od linie. V tomto prostředí dale než 30 m od linie významně klesá identifikační schopnost pozorovatele. Výše popsaná metoda je považována za nejpraktičtější metodu pro sčítání zajíce polního (Lepus europaeus) v podmínkách jižní Anglie. Podobnou metodou byl zjišťován vliv populační hustoty siky (Cervus nippon) na její přirozenou aktivitu, využívání prostředí a velikost tlup.
Noční sčítání
7. Sčítání pomocí světlometů
Využívá se přirozeného chování zvěře, která za tmy vychází na volné plochy za potravou. Na těchto lokalitách lze poté velmi snadno tuto zvěř za pomocí světlometů sčítat. Využívá se především odrazu světelných paprsků ve světlech zvěře, této vlastnosti lze s výhodou využívat až na vzdálenost 300 m. U zvěře, která se v daný okamžik nachází v těsné blízkosti pozorovatele (do 50 m) lze snadno rozeznat i pohlaví či věkovou třídu. Sčítání zpravidla probíhá v noci z automobilu. Každý automobil má tříčlennou posádku složenou z řidiče, sčítače jež si sám obsluhuje světlomet a dále pak pomocníka jež zaznamenává sčítané informace. Tato metoda je použitelná zejména v oblastech, kde není zvěř během noci nijak rušena. Nelze ji využívat v lokalitách, kde dochází k lovu za pomocí světlometů či automobilů. Zvěř se poté světlu a hluku automobilů vyhýbá a dochází k velmi podstatnému zkreslení údajů o početnosti.
8. Termovizuální přímé sčítání
Výsledkem sčítání je součet informací ze všech pozorovacích míst vybavených termovizuálním zařízením. Každý pozorovací bod musí být v krajině velmi pečlivě zvolen a to s přihlédnutím na stávající charakter okolního reliéfu. Doporučuje se pozorovací bod vždy umístit do středu zamýšleného pozorovaného území. Tyto pozice musí být přesně zaneseny do organizačních plánů a map. Sčítání se zpřesňuje větší koncentrací pozorovacích míst a omezením pohybu zvěře mezi nimi. Je velmi žádoucí tato pozorování opakovat po několik po sobě jdoucích nocích. Pro získání přesných výsledků je také velmi důležité chovat se velmi tiše a to jak během pozorování, tak i během případného přesunu mezi jednotlivými pozorovatelnami.
9. Termovizuální měření za pomoci odstupové vzdálenosti
Odhad populační denzity za pomoci této metody závisí na výpočtu tzv. „detekční funkce“ ze vzdálenosti změřené mezi tlupami zvěře a transektní linií. Detekční funkce definuje pravděpodobnost výskytu zvěře v určité vzdálenosti od transektu a tvoří tím možný odhad denzity z počtu sečtené zvěře podél transektů. Detekční funkce závisí na viditelnosti podél transektů a ta je zase velmi závislá na hustotě vegetačního krytu, proto je nutné, aby každá lokalita měla na celé ploše podobnou strukturu vegetace a zvlášť vypočítanou detekční funkci. Sčítání probíhají v zimě i v létě a tak musí být stanovená hodnota detekční funkce pro zimní i letní stav vegetace. Zájmová oblast musí být snadno identifikovatelná na mapě a linie transektů zde musí být zřetelně vyznačeny. Z praktických důvodů bývají linie transektů v mnoha případech shodné se stávající cestní sítí. Pro lesní oblasti je minimální přípustná hustota transektů 2,5 km transektu na 1 km² lesní plochy. Nesmí se zde nacházet plocha širší než 300 m nebo větší než 10 ha, jež by nebyla prostoupena transektem. Transekty by měly být dlouhé 300–2 000 metrů a vždy by měly začínat i končit na okraji lesa nebo na křižovatce s jiným transektem. Termovizuální průzkum lze na transektech provádět buď pochůzkou nebo z automobilu, přičemž rychlost pojezdu se musí přizpůsobit okolnostem zejména hustotě vegetace v okolí transektu. Pokud dojde ke zpozorování zvěře, musí být nejdříve zaznamenány informace o počtu kusů, pohlaví, věku (pokud je to možné) a hned nato musí být určena nejkratší kolmá vzdálenost od transektu v jaké se zvěř nacházela. Pro zjištění vzdálenosti zvěře od transektu se používají dvě metody. V prvém případě se jedná o metodu porovnání délky těla daného druhu zvěře a tím k odvození vzdálenosti v jaké se zvěř nachází, poté je nutné určit úhel mezi transektem a zvěří z místa pozorování a poté již jednoduchým matematickým vztahem určit kolmou vzdálenost zvěře od transektu. V druhém případě se využívá měření v mapě v měřítku 1:10 000. Tento způsob se využívá v případě, kdy je zvěř vzdálená více než 200 m, také v místech kde se transekt zatáčí a nebo pokud není možné změřit délku těla zvěře. Každý transekt by měl být prozkoumán 1–3krát v několika nocích. Měření by nemělo probíhat za zhoršeného počasí. Například pro les o rozloze 1000ha by k získání spolehlivých informací o denzitě zvěře mělo stačit 5–8 nocí průzkumu pochůzkou nebo 2–3 noci pomocí automobilu. Ke konečnému zpracování všech dat získaných touto metodou slouží speciálně vyvinutý počítačový software.
Ostatní přímé metody
10. Metoda opakovaného pozorování označených jedinců
Tato sčítací technika je založena na poměru počtů zvěře označené a neoznačené na určitém území. Tento způsob sčítání vyžaduje velmi zkušené pomocníky pro manipulaci se zvěří. Zvěř musí být nejdříve velmi šetrně odchycena a označena a to buď telemetrickou značkou nebo pouze mechanickou značkou (nejčastěji do ušního boltce). Podle toho se poté řeší opětovné sčítání označených a neoznačených kusů zvěře. Zásadním problémem tohoto sčítání je minimalizace změn, které v populaci proběhnou v době mezi označením zvěře a opětovným sčítáním. Většina populací volně žijící zvěře je považována za populace tzv. „otevřené“. Tzn. že na početnost populace působí jak úbytky (emigrace, úhyn, odstřel,...) tak i přírůstky (mladá zvěř, imigrace,...). Z tohoto důvodu musely být vyvinuty modely eliminující tyto změny v průběhu času a jejich užitím se tato metoda podstatně zpřesňuje.
11. Metoda určení početnosti zvěře na základě změn v poměru pohlaví
Základní princip této techniky vychází z porovnávání poměru pohlaví před a po lovecké sezóně, kdy známe přesný počet a pohlaví ulovené zvěře. Terénním pozorováním zjišťujeme poměr pohlaví a to především počet jelenů před a po lovecké sezóně a počet laní před sezónou. Poté pomocí vzorce vypočítáme početnost celé populace před loveckou sezónou:
N = Rs–RxP2/P1–P2
kde: N – celková početnost populace před lovem
Rs – počet jelenů ulovených během lovecké sezóny
R – celkový počet jelenů a laní ulovených v lovecké sezóně
P1 – podíl jelenů před loveckou sezónou
P2 – podíl jelenů po lovecké sezóně
Pokud bychom použili data před a po lovecké sezoně laní, pak bychom mohli jen vyměnit informace o počtu jelenů za laně a znovu bychom vypočítali celkovou početnost populace. Tato metoda může být značně nepřesná v případě velmi početné populace s nízkým odlovem. Tato sčítací technika také nepočítá s ostatními faktory tzv. „otevřené“ populace (migrace, přirozený úhyn, ...) proto při zvýšení vlivu některého z uvedených faktorů, mohou být výsledky značně nepřesné.
Nepřímé metody sčítání
12. Měření impaktu
Pomocí této relativní metody nikdy nedojdeme k přesnějším výsledkům populační hustoty. Tato metoda vychází z předpokladu, že spárkatá zvěř má jistý negativní vliv na vegetaci, intenzita tohoto vlivu je však závislá na velkém množství faktorů, jako např. potravní chování daného druhu zvěře, potravní nabídka, typ stanoviště, atd. Také je velmi složité určení výše tzv. prahové početnosti zvěře. To je množství zvěře na určité lokalitě, jejíž vliv na vegetaci není v terénu možné běžně pozorovat. Pomocí této metody lze tedy hodnotit denzitu zvěře pouze jako nízkou, střední a vysokou. V našich podmínkách je vhodné použít metodu monitorování početního stavu zvěře pomocí kontrolních a srovnávacích ploch sledujících okus. Touto metodou lze vypočítat index okusu. Pomocí tohoto indexu lze poměrně dobře vystihnout početní změny v populaci srnčí zvěře.
13. Sčítání stop
Využívá se nejčastěji v oblastech s déle trvající sněhovou pokrývkou, získává se odhad relativní početnosti zvířat a to porovnáním počtu stop vedoucích do zájmové oblasti s počtem stop, jež tuto lokalitu do druhého dne opustí. Metodu lze také použít na lokalitách, kde charakter půdního povrchu umožňuje snadné určení a sčítání stop. Právě zde se metoda využívá na jaře nebo začátkem léta, kdy ještě není půda pokryta hustou vegetací. Terénní pochůzky se dělají ve stometrových úsecích okolo celého zájmového území (lesní komplex) nejlépe po porostním okraji. Průměrné množství stop ve stometrovém úseku pak slouží jako koeficient k výpočtu početnosti zvěře na daném území.
Trusové metody sčítání
14. Index přítomnosti zvěře
Zjišťuje se počet hromádek trusu podle druhů zvěře a to na plochách nebo pruhových transektech. Velikost ploch nebo jejich množství na zájmovém území závisí na charakteru prostředí a druhu zkoumané zvěře. Sčítání trusu může být ztíženo v oblastech s farmovým chovem hospodářských zvířat, jejichž trus je podobný trusu daného druhu zvěře. Tato metoda se velmi dobře uplatňuje brzy z jara, krátce po roztání sněhu.
15. Počítání trusu na čištěných plochách
Metoda je vhodná v oblastech s vysokou hustotou zvěře (>300 ks zvěře/1000ha). Na mapě se v oblasti výskytu zvěře přesně stanoví charakteristické biotopy, na kterých se v závislosti na jejich ploše založí přiměřené množství trvalých výzkumných ploch o dostatečné rozloze (nejčastěji 100 m²). Plocha se systematicky prohledá a zaznamenají se hromádky trusu, které se poté odstraní. Plocha je po určitý čas ponechána v klidu a poté se opět zkontroluje. Doba mezi dvěma kontrolami je závislá na rychlosti rozpadu trusu (obvykle do jednoho měsíce v létě a 2–3 měsíce v zimě). Hustota zvěře (počet jedinců na ha) se stanoví pro každý druh zvěře a biotop zvlášť a to podle vzorce:
N = H / E / D
kde: H – počet trusových hromádek na ha
E – počet dnů mezi jednotlivými kontrolami
D – počet defekací na den
Metoda je přesnější než předešlá. Vhodný počítačový program může výsledek urychlit a upřesnit.
16. Jednorázové sčítání trusových hromádek na nečištěných plochách
Tato metoda je velmi podobná předešlé. Jen s tím rozdílem, že se v tomto případě plochy nečistí. Je však nutné znát rychlost rozpadu trusu v daných přírodních podmínkách. Tuto hodnotu lze získat jako tabulkovou nebo vlastním výzkumem. Rychlost rozpadu trusu závisí především na klimatických podmínkách, druhu zkoumané zvěře, složení potravy, atd. Také samotné prohledávání plochy lze zpřesnit a to v případě, že jednu plochu prohledávají dvě na sobě nezávislé osoby, jež vychází z protějších vrcholů transektu, výsledkem je poté průměr z obou sčítání. Počet jedinců na ha se potom vypočítá podle vzorce:
N = R / E / D
kde: R – střední hodnota (počet dnů) rozkladu trusové hromádky
E – počet dnů mezi jednotlivými kontrolami
D – počet defekací na den
Limit spolehlivosti je v porovnání s předešlou až 80%. Tato metoda není použitelná pro stanovení přesného odhadu absolutní početnosti pro zajíce polního.
17. Počítání trusových hromádek na pruhových transektech
Metoda se používá při nižších hustotách populace zvěře (10–100 ks / 1000 ha). Využívá se sčítání trusu na pruhových transektech dlouhých 500–2000 m a širokých 1 m jež vedou skrz vybrané reprezentativní biotopy zkoumané oblasti. Čím přesnější odhad populace požadujeme tím delší transekty bychom měli používat. Transekty musí být vyznačeny na mapě a musí reprezentativně postihovat celou zájmovou oblast. Přitom nesmí vést paralelně s vodními toky, cestní sítí, a dalšími přírodními liniemi jež by mohli mít vliv na přirozený výskyt zvěře. Také pokud se zájmová oblast nachází na svahu hor a je předpoklad, že zvěř využívá spodní partie tohoto území více než horní, musí transekty vést po spádnici, aby reprezentativně vystihovaly průměrnou denzitu zvěře. Konečný výpočet výsledné denzity zvěře je stejný jako v předešlém případě.
Sčítání je založeno na pravidelném rozmístění liniových transektů napříč zkoumanou oblastí. Zvolené transekty jsou zaznamenány do terénní mapy. Sčítání je realizováno jedním sčítačem. Sčítač prochází oblastí po vyznačených transektech a zaznamenává počet a druh zvěře, kterou je schopen z transektu identifikovat. Dále zaznamenává kolmou vzdálenost zvěře od liniového transektu. Tato vzdálenost se nejčastěji odhaduje. V prostředí listnatého lesa při sčítání siky japonského bylo více než 94 % jedinců sledováno maximálně do vzdálenosti 40 m od linie. V tomto prostředí dale než 30 m od linie významně klesá identifikační schopnost pozorovatele. Výše popsaná metoda je považována za nejpraktičtější metodu pro sčítání zajíce polního (Lepus europaeus) v podmínkách jižní Anglie. Podobnou metodou byl zjišťován vliv populační hustoty siky (Cervus nippon) na její přirozenou aktivitu, využívání prostředí a velikost tlup.
Noční sčítání
7. Sčítání pomocí světlometů
Využívá se přirozeného chování zvěře, která za tmy vychází na volné plochy za potravou. Na těchto lokalitách lze poté velmi snadno tuto zvěř za pomocí světlometů sčítat. Využívá se především odrazu světelných paprsků ve světlech zvěře, této vlastnosti lze s výhodou využívat až na vzdálenost 300 m. U zvěře, která se v daný okamžik nachází v těsné blízkosti pozorovatele (do 50 m) lze snadno rozeznat i pohlaví či věkovou třídu. Sčítání zpravidla probíhá v noci z automobilu. Každý automobil má tříčlennou posádku složenou z řidiče, sčítače jež si sám obsluhuje světlomet a dále pak pomocníka jež zaznamenává sčítané informace. Tato metoda je použitelná zejména v oblastech, kde není zvěř během noci nijak rušena. Nelze ji využívat v lokalitách, kde dochází k lovu za pomocí světlometů či automobilů. Zvěř se poté světlu a hluku automobilů vyhýbá a dochází k velmi podstatnému zkreslení údajů o početnosti.
8. Termovizuální přímé sčítání
Výsledkem sčítání je součet informací ze všech pozorovacích míst vybavených termovizuálním zařízením. Každý pozorovací bod musí být v krajině velmi pečlivě zvolen a to s přihlédnutím na stávající charakter okolního reliéfu. Doporučuje se pozorovací bod vždy umístit do středu zamýšleného pozorovaného území. Tyto pozice musí být přesně zaneseny do organizačních plánů a map. Sčítání se zpřesňuje větší koncentrací pozorovacích míst a omezením pohybu zvěře mezi nimi. Je velmi žádoucí tato pozorování opakovat po několik po sobě jdoucích nocích. Pro získání přesných výsledků je také velmi důležité chovat se velmi tiše a to jak během pozorování, tak i během případného přesunu mezi jednotlivými pozorovatelnami.
9. Termovizuální měření za pomoci odstupové vzdálenosti
Odhad populační denzity za pomoci této metody závisí na výpočtu tzv. „detekční funkce“ ze vzdálenosti změřené mezi tlupami zvěře a transektní linií. Detekční funkce definuje pravděpodobnost výskytu zvěře v určité vzdálenosti od transektu a tvoří tím možný odhad denzity z počtu sečtené zvěře podél transektů. Detekční funkce závisí na viditelnosti podél transektů a ta je zase velmi závislá na hustotě vegetačního krytu, proto je nutné, aby každá lokalita měla na celé ploše podobnou strukturu vegetace a zvlášť vypočítanou detekční funkci. Sčítání probíhají v zimě i v létě a tak musí být stanovená hodnota detekční funkce pro zimní i letní stav vegetace. Zájmová oblast musí být snadno identifikovatelná na mapě a linie transektů zde musí být zřetelně vyznačeny. Z praktických důvodů bývají linie transektů v mnoha případech shodné se stávající cestní sítí. Pro lesní oblasti je minimální přípustná hustota transektů 2,5 km transektu na 1 km² lesní plochy. Nesmí se zde nacházet plocha širší než 300 m nebo větší než 10 ha, jež by nebyla prostoupena transektem. Transekty by měly být dlouhé 300–2 000 metrů a vždy by měly začínat i končit na okraji lesa nebo na křižovatce s jiným transektem. Termovizuální průzkum lze na transektech provádět buď pochůzkou nebo z automobilu, přičemž rychlost pojezdu se musí přizpůsobit okolnostem zejména hustotě vegetace v okolí transektu. Pokud dojde ke zpozorování zvěře, musí být nejdříve zaznamenány informace o počtu kusů, pohlaví, věku (pokud je to možné) a hned nato musí být určena nejkratší kolmá vzdálenost od transektu v jaké se zvěř nacházela. Pro zjištění vzdálenosti zvěře od transektu se používají dvě metody. V prvém případě se jedná o metodu porovnání délky těla daného druhu zvěře a tím k odvození vzdálenosti v jaké se zvěř nachází, poté je nutné určit úhel mezi transektem a zvěří z místa pozorování a poté již jednoduchým matematickým vztahem určit kolmou vzdálenost zvěře od transektu. V druhém případě se využívá měření v mapě v měřítku 1:10 000. Tento způsob se využívá v případě, kdy je zvěř vzdálená více než 200 m, také v místech kde se transekt zatáčí a nebo pokud není možné změřit délku těla zvěře. Každý transekt by měl být prozkoumán 1–3krát v několika nocích. Měření by nemělo probíhat za zhoršeného počasí. Například pro les o rozloze 1000ha by k získání spolehlivých informací o denzitě zvěře mělo stačit 5–8 nocí průzkumu pochůzkou nebo 2–3 noci pomocí automobilu. Ke konečnému zpracování všech dat získaných touto metodou slouží speciálně vyvinutý počítačový software.
Ostatní přímé metody
10. Metoda opakovaného pozorování označených jedinců
Tato sčítací technika je založena na poměru počtů zvěře označené a neoznačené na určitém území. Tento způsob sčítání vyžaduje velmi zkušené pomocníky pro manipulaci se zvěří. Zvěř musí být nejdříve velmi šetrně odchycena a označena a to buď telemetrickou značkou nebo pouze mechanickou značkou (nejčastěji do ušního boltce). Podle toho se poté řeší opětovné sčítání označených a neoznačených kusů zvěře. Zásadním problémem tohoto sčítání je minimalizace změn, které v populaci proběhnou v době mezi označením zvěře a opětovným sčítáním. Většina populací volně žijící zvěře je považována za populace tzv. „otevřené“. Tzn. že na početnost populace působí jak úbytky (emigrace, úhyn, odstřel,...) tak i přírůstky (mladá zvěř, imigrace,...). Z tohoto důvodu musely být vyvinuty modely eliminující tyto změny v průběhu času a jejich užitím se tato metoda podstatně zpřesňuje.
11. Metoda určení početnosti zvěře na základě změn v poměru pohlaví
Základní princip této techniky vychází z porovnávání poměru pohlaví před a po lovecké sezóně, kdy známe přesný počet a pohlaví ulovené zvěře. Terénním pozorováním zjišťujeme poměr pohlaví a to především počet jelenů před a po lovecké sezóně a počet laní před sezónou. Poté pomocí vzorce vypočítáme početnost celé populace před loveckou sezónou:
N = Rs–RxP2/P1–P2
kde: N – celková početnost populace před lovem
Rs – počet jelenů ulovených během lovecké sezóny
R – celkový počet jelenů a laní ulovených v lovecké sezóně
P1 – podíl jelenů před loveckou sezónou
P2 – podíl jelenů po lovecké sezóně
Pokud bychom použili data před a po lovecké sezoně laní, pak bychom mohli jen vyměnit informace o počtu jelenů za laně a znovu bychom vypočítali celkovou početnost populace. Tato metoda může být značně nepřesná v případě velmi početné populace s nízkým odlovem. Tato sčítací technika také nepočítá s ostatními faktory tzv. „otevřené“ populace (migrace, přirozený úhyn, ...) proto při zvýšení vlivu některého z uvedených faktorů, mohou být výsledky značně nepřesné.
Nepřímé metody sčítání
12. Měření impaktu
Pomocí této relativní metody nikdy nedojdeme k přesnějším výsledkům populační hustoty. Tato metoda vychází z předpokladu, že spárkatá zvěř má jistý negativní vliv na vegetaci, intenzita tohoto vlivu je však závislá na velkém množství faktorů, jako např. potravní chování daného druhu zvěře, potravní nabídka, typ stanoviště, atd. Také je velmi složité určení výše tzv. prahové početnosti zvěře. To je množství zvěře na určité lokalitě, jejíž vliv na vegetaci není v terénu možné běžně pozorovat. Pomocí této metody lze tedy hodnotit denzitu zvěře pouze jako nízkou, střední a vysokou. V našich podmínkách je vhodné použít metodu monitorování početního stavu zvěře pomocí kontrolních a srovnávacích ploch sledujících okus. Touto metodou lze vypočítat index okusu. Pomocí tohoto indexu lze poměrně dobře vystihnout početní změny v populaci srnčí zvěře.
13. Sčítání stop
Využívá se nejčastěji v oblastech s déle trvající sněhovou pokrývkou, získává se odhad relativní početnosti zvířat a to porovnáním počtu stop vedoucích do zájmové oblasti s počtem stop, jež tuto lokalitu do druhého dne opustí. Metodu lze také použít na lokalitách, kde charakter půdního povrchu umožňuje snadné určení a sčítání stop. Právě zde se metoda využívá na jaře nebo začátkem léta, kdy ještě není půda pokryta hustou vegetací. Terénní pochůzky se dělají ve stometrových úsecích okolo celého zájmového území (lesní komplex) nejlépe po porostním okraji. Průměrné množství stop ve stometrovém úseku pak slouží jako koeficient k výpočtu početnosti zvěře na daném území.
Trusové metody sčítání
14. Index přítomnosti zvěře
Zjišťuje se počet hromádek trusu podle druhů zvěře a to na plochách nebo pruhových transektech. Velikost ploch nebo jejich množství na zájmovém území závisí na charakteru prostředí a druhu zkoumané zvěře. Sčítání trusu může být ztíženo v oblastech s farmovým chovem hospodářských zvířat, jejichž trus je podobný trusu daného druhu zvěře. Tato metoda se velmi dobře uplatňuje brzy z jara, krátce po roztání sněhu.
15. Počítání trusu na čištěných plochách
Metoda je vhodná v oblastech s vysokou hustotou zvěře (>300 ks zvěře/1000ha). Na mapě se v oblasti výskytu zvěře přesně stanoví charakteristické biotopy, na kterých se v závislosti na jejich ploše založí přiměřené množství trvalých výzkumných ploch o dostatečné rozloze (nejčastěji 100 m²). Plocha se systematicky prohledá a zaznamenají se hromádky trusu, které se poté odstraní. Plocha je po určitý čas ponechána v klidu a poté se opět zkontroluje. Doba mezi dvěma kontrolami je závislá na rychlosti rozpadu trusu (obvykle do jednoho měsíce v létě a 2–3 měsíce v zimě). Hustota zvěře (počet jedinců na ha) se stanoví pro každý druh zvěře a biotop zvlášť a to podle vzorce:
N = H / E / D
kde: H – počet trusových hromádek na ha
E – počet dnů mezi jednotlivými kontrolami
D – počet defekací na den
Metoda je přesnější než předešlá. Vhodný počítačový program může výsledek urychlit a upřesnit.
16. Jednorázové sčítání trusových hromádek na nečištěných plochách
Tato metoda je velmi podobná předešlé. Jen s tím rozdílem, že se v tomto případě plochy nečistí. Je však nutné znát rychlost rozpadu trusu v daných přírodních podmínkách. Tuto hodnotu lze získat jako tabulkovou nebo vlastním výzkumem. Rychlost rozpadu trusu závisí především na klimatických podmínkách, druhu zkoumané zvěře, složení potravy, atd. Také samotné prohledávání plochy lze zpřesnit a to v případě, že jednu plochu prohledávají dvě na sobě nezávislé osoby, jež vychází z protějších vrcholů transektu, výsledkem je poté průměr z obou sčítání. Počet jedinců na ha se potom vypočítá podle vzorce:
N = R / E / D
kde: R – střední hodnota (počet dnů) rozkladu trusové hromádky
E – počet dnů mezi jednotlivými kontrolami
D – počet defekací na den
Limit spolehlivosti je v porovnání s předešlou až 80%. Tato metoda není použitelná pro stanovení přesného odhadu absolutní početnosti pro zajíce polního.
17. Počítání trusových hromádek na pruhových transektech
Metoda se používá při nižších hustotách populace zvěře (10–100 ks / 1000 ha). Využívá se sčítání trusu na pruhových transektech dlouhých 500–2000 m a širokých 1 m jež vedou skrz vybrané reprezentativní biotopy zkoumané oblasti. Čím přesnější odhad populace požadujeme tím delší transekty bychom měli používat. Transekty musí být vyznačeny na mapě a musí reprezentativně postihovat celou zájmovou oblast. Přitom nesmí vést paralelně s vodními toky, cestní sítí, a dalšími přírodními liniemi jež by mohli mít vliv na přirozený výskyt zvěře. Také pokud se zájmová oblast nachází na svahu hor a je předpoklad, že zvěř využívá spodní partie tohoto území více než horní, musí transekty vést po spádnici, aby reprezentativně vystihovaly průměrnou denzitu zvěře. Konečný výpočet výsledné denzity zvěře je stejný jako v předešlém případě.
18. Počítání trusových hromádek na liniových transektech
Jedná se o částečnou modifikaci předešlé metody. V tomto případě se však trus nesčítá v pruzích, ale zaznamenává se počet trusových hromádek a jejich vzdálenost od vyznačené linie. Přičemž liniové transekty jsou do terénu vkládány podle stejných pravidel jako pruhy v předešlé metodě. Výpočet denzity trusových hromádek se poté vypočítá podle vzorce:
N = T / 2*V / L
kde: T – počet nalezených trusových hromádek
V – střední vzdálenost trusových hromádek od linie
L – délka prozkoumané linie
K výpočtu početnosti zvěře dále využíváme znalost výše defekační dávky a rychlost rozpadu trusu. Přesnost této metody je závislá na počtu nalezených trusových hromádek – čím menší počet trusových hromádek, tím nižší je přesnost odhadu početnosti.
Jedná se o částečnou modifikaci předešlé metody. V tomto případě se však trus nesčítá v pruzích, ale zaznamenává se počet trusových hromádek a jejich vzdálenost od vyznačené linie. Přičemž liniové transekty jsou do terénu vkládány podle stejných pravidel jako pruhy v předešlé metodě. Výpočet denzity trusových hromádek se poté vypočítá podle vzorce:
N = T / 2*V / L
kde: T – počet nalezených trusových hromádek
V – střední vzdálenost trusových hromádek od linie
L – délka prozkoumané linie
K výpočtu početnosti zvěře dále využíváme znalost výše defekační dávky a rychlost rozpadu trusu. Přesnost této metody je závislá na počtu nalezených trusových hromádek – čím menší počet trusových hromádek, tím nižší je přesnost odhadu početnosti.
Využití loveckých statistik:
19. Bilanční metoda
Touto metodou lze zpřesnit početnost zvěře na dané lokalitě. Jedná se o výpočet vycházející ze sčítaných údajů některou metodou přímého sčítání (je nutné znát pohlaví a věk zvěře) a z počtů ulovené zvěře (i ta musí být dělena dle pohlaví a věku). Tato metoda využívá dvou sčítání v jednom roce (březen, říjen). Přesnost této metody je mimo jiné také ovlivněna faktem, do jaké míry je daná populace zvěře tzv. „uzavřená“, tzn. ovlivněna migrací.
20. Tabulka úmrtnosti
V tomto případě využíváme dlouhodobou statistiku ulovené nebo nalezené uhynulé zvěře. Podle výše počtů usmrcené zvěře dělené dle pohlaví a věku v průběhu delšího časového období (více než pět let) lze vypočítat skutečné množství zvěře na dané lokalitě v minulosti. Přesnost je zde ovlivněna zejména možností nalézt většinu zvěře, jež uhynula přirozeným způsobem. Analýzou těchto údajů lze také získat koeficienty, pomocí nichž lze odhadnout vývoj početních stavů v přítomnosti a brzké budoucnosti.
21. Skupinová analýza
Vychází se ze znalosti počtu uhynulé zvěře (lov, přirozeně) v jednotlivých letech, její rozdělení dle věkových tříd a pohlaví, koeficientu úmrtnosti, koeficientu produkce a poměru pohlaví. Je dobře použitelná zejména v oblastech, kde je většina zvěře lovena a nedochází k většímu přirozenému úhynu. Analýzou těchto informací dochází k zpětnému přepočtu početnosti zvěře v minulých letech.
22. Populační model
Počítačový model založený na analýze koeficientů úmrtnosti, produkce, poměru pohlaví a současné velikosti populace. Výsledkem je odhad vývoje početních stavů zájmových druhů zvěře na dané lokalitě v budoucnu. Nejnovější verze tohoto programu již pracují i s vlivem úživnosti oblasti na celkovou produkci nebo přirozený úhyn zvěře.
19. Bilanční metoda
Touto metodou lze zpřesnit početnost zvěře na dané lokalitě. Jedná se o výpočet vycházející ze sčítaných údajů některou metodou přímého sčítání (je nutné znát pohlaví a věk zvěře) a z počtů ulovené zvěře (i ta musí být dělena dle pohlaví a věku). Tato metoda využívá dvou sčítání v jednom roce (březen, říjen). Přesnost této metody je mimo jiné také ovlivněna faktem, do jaké míry je daná populace zvěře tzv. „uzavřená“, tzn. ovlivněna migrací.
20. Tabulka úmrtnosti
V tomto případě využíváme dlouhodobou statistiku ulovené nebo nalezené uhynulé zvěře. Podle výše počtů usmrcené zvěře dělené dle pohlaví a věku v průběhu delšího časového období (více než pět let) lze vypočítat skutečné množství zvěře na dané lokalitě v minulosti. Přesnost je zde ovlivněna zejména možností nalézt většinu zvěře, jež uhynula přirozeným způsobem. Analýzou těchto údajů lze také získat koeficienty, pomocí nichž lze odhadnout vývoj početních stavů v přítomnosti a brzké budoucnosti.
21. Skupinová analýza
Vychází se ze znalosti počtu uhynulé zvěře (lov, přirozeně) v jednotlivých letech, její rozdělení dle věkových tříd a pohlaví, koeficientu úmrtnosti, koeficientu produkce a poměru pohlaví. Je dobře použitelná zejména v oblastech, kde je většina zvěře lovena a nedochází k většímu přirozenému úhynu. Analýzou těchto informací dochází k zpětnému přepočtu početnosti zvěře v minulých letech.
22. Populační model
Počítačový model založený na analýze koeficientů úmrtnosti, produkce, poměru pohlaví a současné velikosti populace. Výsledkem je odhad vývoje početních stavů zájmových druhů zvěře na dané lokalitě v budoucnu. Nejnovější verze tohoto programu již pracují i s vlivem úživnosti oblasti na celkovou produkci nebo přirozený úhyn zvěře.
