6. Populační ekologie zvěře, nejvýznamnější vztahy a jejich vliv na myslivecké hospodaření
POPULACE
Populace je soubor jedinců téhož druhu, nacházejících se v jednom určitém místě v jednom určitém čase. Termínu populace se užívá v ekologii, genetice a demografii. Obor ekologie, který se zabývá výzkumem populací, se nazývá populační ekologie (demekologie).
Samotná populace nemůže představovat systém, protože její dynamiku nelze patřičně vysvětlit bez interakcí s dalšími komponentami prostředí. Hlavními součástmi populačního systému proto ve většině případů budou:
1. populace – skládající se z jedinců seskupených do struktur podle věku, vývojového stádia, hmotnosti, pohlaví,
2. podmínky prostředí – teplota, vlhkost, proudění vzduchu, salinita, pH apod.,
3. zdroje – potrava, úkryty, hnízdní dutiny, prostor, voda, světlo, CO2 apod.,
4. ostatní organismy – nepřátelé, kteří mají negativní účinky na populaci a zahrnují predátory, patogenní mikroorganismy, parazity nebo
kompetitory.
Vymezení a rozdělení ekologických faktorů
Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Buď působí jako podmínky prostředí, anebo se uplatňují jako zdroje.
Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické). Význačné postavení zaujímá člověk jako ekologický faktor.
Abiotické faktory
Voda a půda jsou prapodmínkami života na zemi. Vždyť pouze k vytvoření 1 kg živé hmoty v sušině je nezbytně třeba 400-500 l vody. Naším úkolem proto je udržet dostatek vody ve všech životních podmínkách, omezovat nejen ztráty nýbrž i odtok vod, zamezovat znečišťování vodních zásob a nadměrnou spotřebu vody, umožnit přístup k vodě i volně žijícím živočichům.
Půda je výsledkem činnosti půdotvorných činitelů (matečné horniny, klimatu, půdní flóry a fauny, lidské činnosti) a zásadním způsobem ovlivňuje život na ni návazných rostlinných a živočišných společenstev. Vrstva půdy vysoká 1 cm se vytvoří zvětráním podloží za 30-70 let. Vrstva životadárné ornice vysoká 1 cm se vytvoří za přispění mikroorganismů za 200-500 let. Proto je třeba půdu chránit před erozí, znečišťováním a neodborným hospodařením, ale pouze tak, aby se z půdy a vody nestalo prostředí sterilní, které je bez života.
K abiotickým činitelům ovlivňujícím životní prostředí živočichů náleží především mimozemské záření, které je součástí energie vyzařované trvale sluncem.
Světlo ve svých denních a sezónních změnách významně ovlivňuje pozemský život, zejména fotosyntézu zelených rostlin, které jsou základním zdrojem potravy mnoha živočichů. V našich zeměpisných šířkách má na životní pochody živočichů největší význam délka světelného dne, kdy množství světelného požitku ovlivňuje například dobu rozmnožování, přebarvování, stěhování, atp. Většina živočichů, především ptáků, je aktivní převážně za denního světla, některé druhy jsou zase noční popřípadě soumračné. Pohyb slunce či měsíce ovlivňuje i orientaci živočichů, podobně jako zemský magnetismus ovlivňuje let ptáků.
Hlavním zdrojem tepla je slunce a také tento klimatický činitel je základním předpokladem života na zemi. Živé organismy mohou existovat při teplotách velice nízkých či vysokých, ale udává se, že životní optimum vnějších teplot je mezi 0-45°C.
Také vlhkost podmiňuje život všech organismů ať již ve formě plynné, kapalné či pevné a je obvykle v nepřímém poměru k vnější teplotě. Vodní masy jsou také významným akumulátorem tepla.
Vnitřní voda obsažená v těle každého živočicha je základem všech tělních tekutin a prostředím pro výměnu látek. Mladý organismus obsahuje vody více starý méně.
Voda v podobě srážek zvěři obvykle nevadí, není-li provázena neúměrným chladem. Větší množství vodních srážek může ovšem způsobit záplavy, které vyplaví hnízda, anebo dokonce utonutí zvěře.
Sněhové srážky zvěři také příliš nevadí, není-li jich příliš mnoho. Vysoký sníh nedovolí býložravcům proniknout až k zemi a prohrabat se k potravě a navíc jim znesnadňuje pohyb, čímž se zvyšuje výdej potřebné tepelné energie. Vysoký sypký sníh (nad 40 cm) neumožní ptákům odrazit se od země a vzlétnout, takže se stávají snadnou kořistí šelem a dravců.
Daleko nejhorší pak je, když sníh roztaje, následně zmrzne a utvoří na zemi ledovou kůru, která nejen zamezí přístup zvěře k potravě, ale navíc jí i zraňuje při chůzi či )prku běhy, čímž se zvěř přinejmenším značně oslabí.
Tlak vzduchu zvěř obvykle příliš neovlivňuje. Na jeho kolísání je však nepochybně citlivá, takže včas reaguje a lze podle jejího chování předpovídat změnu počasí.
Vítr má na život zvěře vliv zcela zásadní, neboť zvěři profukuje tělesný pokryv (srst, peří), který jinak působí jako dokonalá izolace (není-li ovšem promáčen) a tím se její organismus podchlazuje. Zvěř se proto většinou obrací hlavou proti větru, který jí potom srst či peří víceméně „uhlazuje“. Navíc savci přijímají takto lépe pachy, varující je před případným nebezpečím. Také hluk je v mírném větru lépe slyšitelný. Přesto zvěř obvykle vyhledává závětří a také bezpečí houštin, blíží-li se silnější poryvy větru.
Biotické faktory
Poměr pohlaví v populaci má zásadní význam, neboť je základem množivosti. Množivost populace závisí na počtu samic v populaci, dále na počtu mláďat ve vrhu a na počtu vrhů do roka. Je ovšem ovlivňována i rozsahem přirozených či jiných ztrát.
Za primární poměr pohlaví považujeme poměr samců k samicím v embryonálním stadiu. Na základě zákona velkých čísel bývá 1:1.
Za sekundární poměr pohlaví se považuje poměr samců k samicím těsně po narození, který bývá už poněkud pozměněný vlivem životaschopnosti obou pohlaví. Například u bažantů se líhne více kohoutů než slepic, u srnčí zvěře zase více srneček než srnečků, atp. Přesto i tento poměr pohlaví podle zákona velkých čísel uvažujeme jako 1:1.
Terciární poměr pohlaví platí v dospělosti a i když víme, že v přírodě je stále ještě optimální poměr pohlaví 1:1, tak ho obvykle sami narušujeme. Například lovem především samčí zvěře trofejové rozšiřujeme tento poměr ve prospěch zvěře samičí, která je ale nositelkou přírůstu, a to je důvod, proč se nám nedaří snižovat stavy některých druhů zvěře i když víme, že je to potřebné.
Právě člověkem neovlivnitelný primární a sekundární poměr pohlaví pak působí, že různé názory na zvýšení počtu trofejové zvěře změnou poměru pohlaví jsou falešné a míjejí se účinkem.
Věkové rozvrstvení populace je v chovu zvěře neméně důležité jako poměr pohlaví. Pokud se má populace zdárně rozvíjet, musí mít dostatek jedinců mladých, postupně v ní ubývá jedinců dospívajících, dospělých a starých. Tato věková pyramida vyrůstá ze základny, jíž je každoroční přírůstek a jejím vrcholem je přirozená věková kulminace zvěře. Je-li základna v poměru ke své výšce úzká, populace se nerozvíjí, ale stagnuje, je-li dokonce přírůst malý, pak je další rozvoj populace vážně ohrožen. Ten může být způsoben buď nižší množivostí (malým počtem samic v populaci, nepoměrným přírůstem zvěře samčí) anebo vyšší úmrtností zejména zvěře v předreprodukčním či reprodukčním stáří.
Početnost populace viz. dále
Každá populace se na daném území, které obývá, rozptýlí tak, aby si převážná část jedinců našla optimální životní podmínky. Rozptyl (disperze) populace v prostředí ovlivňují nejen kvalita prostředí, ale například roční obdoví (období vegetačního růstu nebo klidu, období teritoriality, tlupní život apod.). Podle rozmístění jedinců populace v prostředí rozeznáváme rozptyl rovnoměrný, náhodný a skupinovitý. Rovnoměrný rozptyl je v přírodě ojedinělý. N8hodný rozptyl populace je v přírodě nejčastější a skupinovitý rozptyl je typický pro rodinné tlupy, které žijí ve svých domovských okrscích, ale také pro období páření (tok tetřívků, tetřevů, říje jelenů, apod.).
BIOTICKÉ VZTAHY
KLADNÉ VZTAHY
Kompetice
Jedinci v populaci i populace dvou i více druhů nemohou žít v izolaci, a proto se dostávají do styku s ostatními jedinci a populacemi, s kterými obývají ve stejném čase stejný prostor. Tím dochází ke vzniku a mezidruhových vztahů, které se zesilují s úbytkem potravní nabídky a prostoru.
Platí, že v kompetičních vztazích má zásadní význam velikost překrývání ekologických nik zúčastněných druhů (jde hlavně o niky potravní, prostorové, )krytové, časové). Pokud se dva druhy vyskytují ve stejných místech (na stejném území), pak se živí rozdílnou potravou, jsou aktivní v rozdílné době, nebo jinak využívají stejnou niku. Jinak by muselo platit, že by dva druhy se shodnými ekologickými nároky nemohli existovat pohromadě na jenom místě. Nakonec by jeden z nich vytlačil druhý.
Neutralismus
Jsou také druhy živočichů, mezi kterými jsou vztahy neutrální (neutralismus). Příkladů neutralismu u zvěře je mnoho (zajíc a srnec).
Protokooperace
Jiným případem je kladný vztah populací, kde se druhy sdružují a jsou si vzájemně prospěšné (protokooperace). Příkladem tohoto vztahu je hnízdění více druhů vodní pernaté zvěře v koloniích, kde se společně zajišťuje větší bezpečnost před predátory.
Komenzalismus
Mezidruhový vztah, kde jeden druh má prospěch z kořisti druhého, aniž by ho jinak negativně ovlivnil, je komenzalismus. Příkladem je třeba kořist, kterou ulovil rys a liška spotřebuje z kořisti zbytky, ke kterým by se už rys stejně nevrátil.
ZÁPORNÉ VZTAHY
Patří sem potravní a prostorová konkurence, teritoriální chování, ale také predace a parazitismus, které jsou dále blíže popsány.
Parazitismus
Jiným příkladem mezidruhových vztahů může být případ, kdy jeden druh uloví kořist a na místo ulovení je hlasem kořisti přilákán větší predátor, který ulovenou kořist uloupí pro sebe (kuna uloví zajíce a liška jí ho odnese). Tento vztah je možné nazvat také parazitismus. Běžným typem parazitismu je vztah motolice jaterní – bahnatka malá – muflon.
Predace
Vztah mezi kořistí a predátorem je predace. Stoupá-li populační hustota kořisti, zvyšuje se počet predátorů, kteří populační hustotu snižují. Tím se predátoři dostanou do podmínek, kdy úlovek je méně častý než je životní potřeba a stav predátorů klesá. Pokles je patrný zejména na počtu mláďat predátorů. V době potravní nouze je častější kanibalismus mezi mláďaty, kdy silnější pozře svého, nebo všechny své sourozence. V krajních případech nouze pozřou mláďata sami rodiče. Častý případ je, že slabá, nedostatečně krmená mláďata predátorů hynou hlady a nemocemi.
Většina predátorů má užší specializaci na druh kořisti, ale v případě nedostatku preferované kořisti, kdy se lov stává neefektivní, vyhledává predátor obživu i v potravě méně oblíbené. Například liška loví po celý rok drobné a větší hlodavce a příležitostně mladé ptáky. V době noze, kdy je tato potrava dokonce nedostupná, loví obojživelníky, plže, někdy i hmyz (např. chroustky, lišaje).
Predátor se v standardních podmínkách chová jinak, než v podmínkách umělých, kde se zejména myslivecky hospodaří a stavy zvěře jsou vysoko na d únosnou populační hustotou. Bývá to i v případech, kdy je chovaná zvěř příliš krotká, bez ochranných instinktů, případně je predátor znovu vrácen do prostředí zvěře, kde dlouhodobě chyběl a kořist ho nevnímá jako nebezpečí. V takových umělých podmínkách může predátor lovit plýtvavým způsobem, tj. více zvěře uloví, než spotřebuje.
Predátor v přirozených podmínkách zná dobře instinkty kořisti, denní a roční pobytové okrsky, změny koncentrací zvěře ovlivněné vývojem počasí, místa, kam nemocná a oslabená zvěř odchází. Predátor neloví v přirozených podmínkách náhodně, ale vysoce konkrétně, aby energetické ztráty při lovu byly s největší pravděpodobností doplněny úlovkem. Čím větší je nouze o kořist, nebo čím větší je fyzická náročnost lovu (zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou a nízkou teplotou, kdy je výdej energie na termoregulaci vysoký), tím více se predátor odchyluje od vyhledávání preferované kořisti a podniká i „loupeživé“ lovy mezi hospodářskými zvířaty na pastvinách nebo dokonce i v hospodářských staveních. Obdobou může být i lov rysa a vlků u přikrmovacích zařízení, kde jsou větší koncentrace zvěře. V době hojnosti si predátor může dovolit opustit, často jen krátkodobě, někdy i natrvalo, místa velkých koncentrací zvěre a vyhledává nová náhodná loviště.
Mezi zvěř, která často jen příležitostně a nespecializovaně zesiluje predační tlak, patří prase divoké, které náhodně uloví např. malé zajíčky v polích při sběru jiné potravy, srnčata, sebere vajíčka nebo mláďata pernaté zvěře, která hnízdí na zemi.
Populace je soubor jedinců téhož druhu, nacházejících se v jednom určitém místě v jednom určitém čase. Termínu populace se užívá v ekologii, genetice a demografii. Obor ekologie, který se zabývá výzkumem populací, se nazývá populační ekologie (demekologie).
Příklady faktorů a jejich hodnot na úrovni populace
| Faktor | Hodnota |
| Populace | Populační hustota |
| Věková třída | Počty jedinců ve věkové třídě |
| Predátor | Hustota predátora |
| Potrava | Množství potravy |
| Teplota | Počet °C |
| Vlhkost | % vlhkosti |
1. populace – skládající se z jedinců seskupených do struktur podle věku, vývojového stádia, hmotnosti, pohlaví,
2. podmínky prostředí – teplota, vlhkost, proudění vzduchu, salinita, pH apod.,
3. zdroje – potrava, úkryty, hnízdní dutiny, prostor, voda, světlo, CO2 apod.,
4. ostatní organismy – nepřátelé, kteří mají negativní účinky na populaci a zahrnují predátory, patogenní mikroorganismy, parazity nebo
kompetitory.
Příklady událostí a procesů na úrovni populace
| Událost | Proces |
| Narození | Natalita |
| Smrt | Mortalita |
| Přírůstek v g | Růst |
| Přírůstek v jedincích | Populační růst |
| Příjem potravy v g | Konzumace |
Znaky a procesy na úrovni jedince a populace
| Individuální znaky | Populační znaky |
| Věk | Věková struktura |
| Stádium (vývojové) | Stádiová struktura |
| Velikost | Početnost nebo velikostní struktura |
| Pohlaví | Poměr pohlaví |
| Prostorové chování | Prostorová struktura |
| Individuální znaky | Populační procesy |
| Vývoj (růst jedince) | Populační růst |
| Stárnutí | Změny ve věkové struktuře |
| Reprodukce | Natalita |
| Smrt | Mortalita |
Vymezení a rozdělení ekologických faktorů
Za ekologické faktory považujeme jakékoli činitele, kteří nějak ovlivňují organismy. Buď působí jako podmínky prostředí, anebo se uplatňují jako zdroje.
Ekologické faktory můžeme rozdělit na faktory abiotické a biotické. První zahrnují veškeré fyzikální a chemické faktory ovzduší, půdy a vodního prostředí, druhé představují nejrůznější vztahy auvnitř populace (vnitrodruhové vztahy) i mezi populacemi různých druhů (mezidruhové vztahy). Za samostatnou skupinu faktorů bývají považovány faktory protravní (trofické). Význačné postavení zaujímá člověk jako ekologický faktor.
Abiotické faktory
Voda a půda jsou prapodmínkami života na zemi. Vždyť pouze k vytvoření 1 kg živé hmoty v sušině je nezbytně třeba 400-500 l vody. Naším úkolem proto je udržet dostatek vody ve všech životních podmínkách, omezovat nejen ztráty nýbrž i odtok vod, zamezovat znečišťování vodních zásob a nadměrnou spotřebu vody, umožnit přístup k vodě i volně žijícím živočichům.
Půda je výsledkem činnosti půdotvorných činitelů (matečné horniny, klimatu, půdní flóry a fauny, lidské činnosti) a zásadním způsobem ovlivňuje život na ni návazných rostlinných a živočišných společenstev. Vrstva půdy vysoká 1 cm se vytvoří zvětráním podloží za 30-70 let. Vrstva životadárné ornice vysoká 1 cm se vytvoří za přispění mikroorganismů za 200-500 let. Proto je třeba půdu chránit před erozí, znečišťováním a neodborným hospodařením, ale pouze tak, aby se z půdy a vody nestalo prostředí sterilní, které je bez života.
K abiotickým činitelům ovlivňujícím životní prostředí živočichů náleží především mimozemské záření, které je součástí energie vyzařované trvale sluncem.
Světlo ve svých denních a sezónních změnách významně ovlivňuje pozemský život, zejména fotosyntézu zelených rostlin, které jsou základním zdrojem potravy mnoha živočichů. V našich zeměpisných šířkách má na životní pochody živočichů největší význam délka světelného dne, kdy množství světelného požitku ovlivňuje například dobu rozmnožování, přebarvování, stěhování, atp. Většina živočichů, především ptáků, je aktivní převážně za denního světla, některé druhy jsou zase noční popřípadě soumračné. Pohyb slunce či měsíce ovlivňuje i orientaci živočichů, podobně jako zemský magnetismus ovlivňuje let ptáků.
Hlavním zdrojem tepla je slunce a také tento klimatický činitel je základním předpokladem života na zemi. Živé organismy mohou existovat při teplotách velice nízkých či vysokých, ale udává se, že životní optimum vnějších teplot je mezi 0-45°C.
Také vlhkost podmiňuje život všech organismů ať již ve formě plynné, kapalné či pevné a je obvykle v nepřímém poměru k vnější teplotě. Vodní masy jsou také významným akumulátorem tepla.
Vnitřní voda obsažená v těle každého živočicha je základem všech tělních tekutin a prostředím pro výměnu látek. Mladý organismus obsahuje vody více starý méně.
Voda v podobě srážek zvěři obvykle nevadí, není-li provázena neúměrným chladem. Větší množství vodních srážek může ovšem způsobit záplavy, které vyplaví hnízda, anebo dokonce utonutí zvěře.
Sněhové srážky zvěři také příliš nevadí, není-li jich příliš mnoho. Vysoký sníh nedovolí býložravcům proniknout až k zemi a prohrabat se k potravě a navíc jim znesnadňuje pohyb, čímž se zvyšuje výdej potřebné tepelné energie. Vysoký sypký sníh (nad 40 cm) neumožní ptákům odrazit se od země a vzlétnout, takže se stávají snadnou kořistí šelem a dravců.
Daleko nejhorší pak je, když sníh roztaje, následně zmrzne a utvoří na zemi ledovou kůru, která nejen zamezí přístup zvěře k potravě, ale navíc jí i zraňuje při chůzi či )prku běhy, čímž se zvěř přinejmenším značně oslabí.
Tlak vzduchu zvěř obvykle příliš neovlivňuje. Na jeho kolísání je však nepochybně citlivá, takže včas reaguje a lze podle jejího chování předpovídat změnu počasí.
Vítr má na život zvěře vliv zcela zásadní, neboť zvěři profukuje tělesný pokryv (srst, peří), který jinak působí jako dokonalá izolace (není-li ovšem promáčen) a tím se její organismus podchlazuje. Zvěř se proto většinou obrací hlavou proti větru, který jí potom srst či peří víceméně „uhlazuje“. Navíc savci přijímají takto lépe pachy, varující je před případným nebezpečím. Také hluk je v mírném větru lépe slyšitelný. Přesto zvěř obvykle vyhledává závětří a také bezpečí houštin, blíží-li se silnější poryvy větru.
Biotické faktory
Poměr pohlaví v populaci má zásadní význam, neboť je základem množivosti. Množivost populace závisí na počtu samic v populaci, dále na počtu mláďat ve vrhu a na počtu vrhů do roka. Je ovšem ovlivňována i rozsahem přirozených či jiných ztrát.
Za primární poměr pohlaví považujeme poměr samců k samicím v embryonálním stadiu. Na základě zákona velkých čísel bývá 1:1.
Za sekundární poměr pohlaví se považuje poměr samců k samicím těsně po narození, který bývá už poněkud pozměněný vlivem životaschopnosti obou pohlaví. Například u bažantů se líhne více kohoutů než slepic, u srnčí zvěře zase více srneček než srnečků, atp. Přesto i tento poměr pohlaví podle zákona velkých čísel uvažujeme jako 1:1.
Terciární poměr pohlaví platí v dospělosti a i když víme, že v přírodě je stále ještě optimální poměr pohlaví 1:1, tak ho obvykle sami narušujeme. Například lovem především samčí zvěře trofejové rozšiřujeme tento poměr ve prospěch zvěře samičí, která je ale nositelkou přírůstu, a to je důvod, proč se nám nedaří snižovat stavy některých druhů zvěře i když víme, že je to potřebné.
Právě člověkem neovlivnitelný primární a sekundární poměr pohlaví pak působí, že různé názory na zvýšení počtu trofejové zvěře změnou poměru pohlaví jsou falešné a míjejí se účinkem.
Věkové rozvrstvení populace je v chovu zvěře neméně důležité jako poměr pohlaví. Pokud se má populace zdárně rozvíjet, musí mít dostatek jedinců mladých, postupně v ní ubývá jedinců dospívajících, dospělých a starých. Tato věková pyramida vyrůstá ze základny, jíž je každoroční přírůstek a jejím vrcholem je přirozená věková kulminace zvěře. Je-li základna v poměru ke své výšce úzká, populace se nerozvíjí, ale stagnuje, je-li dokonce přírůst malý, pak je další rozvoj populace vážně ohrožen. Ten může být způsoben buď nižší množivostí (malým počtem samic v populaci, nepoměrným přírůstem zvěře samčí) anebo vyšší úmrtností zejména zvěře v předreprodukčním či reprodukčním stáří.
Věková skladba populace: A – ideální rozvíjející se populace, B – stabilizovaná populace, C – populace ohrožená (podle Oduma)
Početnost populace viz. dále
Každá populace se na daném území, které obývá, rozptýlí tak, aby si převážná část jedinců našla optimální životní podmínky. Rozptyl (disperze) populace v prostředí ovlivňují nejen kvalita prostředí, ale například roční obdoví (období vegetačního růstu nebo klidu, období teritoriality, tlupní život apod.). Podle rozmístění jedinců populace v prostředí rozeznáváme rozptyl rovnoměrný, náhodný a skupinovitý. Rovnoměrný rozptyl je v přírodě ojedinělý. N8hodný rozptyl populace je v přírodě nejčastější a skupinovitý rozptyl je typický pro rodinné tlupy, které žijí ve svých domovských okrscích, ale také pro období páření (tok tetřívků, tetřevů, říje jelenů, apod.).
Disperze jedinců populace v honitbě: A – rovnoměrná, B – náhodná, C – skupinovitá (podle Oduma)
BIOTICKÉ VZTAHY
KLADNÉ VZTAHY
Kompetice
Jedinci v populaci i populace dvou i více druhů nemohou žít v izolaci, a proto se dostávají do styku s ostatními jedinci a populacemi, s kterými obývají ve stejném čase stejný prostor. Tím dochází ke vzniku a mezidruhových vztahů, které se zesilují s úbytkem potravní nabídky a prostoru.
Platí, že v kompetičních vztazích má zásadní význam velikost překrývání ekologických nik zúčastněných druhů (jde hlavně o niky potravní, prostorové, )krytové, časové). Pokud se dva druhy vyskytují ve stejných místech (na stejném území), pak se živí rozdílnou potravou, jsou aktivní v rozdílné době, nebo jinak využívají stejnou niku. Jinak by muselo platit, že by dva druhy se shodnými ekologickými nároky nemohli existovat pohromadě na jenom místě. Nakonec by jeden z nich vytlačil druhý.
Neutralismus
Jsou také druhy živočichů, mezi kterými jsou vztahy neutrální (neutralismus). Příkladů neutralismu u zvěře je mnoho (zajíc a srnec).
Protokooperace
Jiným případem je kladný vztah populací, kde se druhy sdružují a jsou si vzájemně prospěšné (protokooperace). Příkladem tohoto vztahu je hnízdění více druhů vodní pernaté zvěře v koloniích, kde se společně zajišťuje větší bezpečnost před predátory.
Komenzalismus
Mezidruhový vztah, kde jeden druh má prospěch z kořisti druhého, aniž by ho jinak negativně ovlivnil, je komenzalismus. Příkladem je třeba kořist, kterou ulovil rys a liška spotřebuje z kořisti zbytky, ke kterým by se už rys stejně nevrátil.
ZÁPORNÉ VZTAHY
Patří sem potravní a prostorová konkurence, teritoriální chování, ale také predace a parazitismus, které jsou dále blíže popsány.
Parazitismus
Jiným příkladem mezidruhových vztahů může být případ, kdy jeden druh uloví kořist a na místo ulovení je hlasem kořisti přilákán větší predátor, který ulovenou kořist uloupí pro sebe (kuna uloví zajíce a liška jí ho odnese). Tento vztah je možné nazvat také parazitismus. Běžným typem parazitismu je vztah motolice jaterní – bahnatka malá – muflon.
Predace
Vztah mezi kořistí a predátorem je predace. Stoupá-li populační hustota kořisti, zvyšuje se počet predátorů, kteří populační hustotu snižují. Tím se predátoři dostanou do podmínek, kdy úlovek je méně častý než je životní potřeba a stav predátorů klesá. Pokles je patrný zejména na počtu mláďat predátorů. V době potravní nouze je častější kanibalismus mezi mláďaty, kdy silnější pozře svého, nebo všechny své sourozence. V krajních případech nouze pozřou mláďata sami rodiče. Častý případ je, že slabá, nedostatečně krmená mláďata predátorů hynou hlady a nemocemi.
Většina predátorů má užší specializaci na druh kořisti, ale v případě nedostatku preferované kořisti, kdy se lov stává neefektivní, vyhledává predátor obživu i v potravě méně oblíbené. Například liška loví po celý rok drobné a větší hlodavce a příležitostně mladé ptáky. V době noze, kdy je tato potrava dokonce nedostupná, loví obojživelníky, plže, někdy i hmyz (např. chroustky, lišaje).
Predátor se v standardních podmínkách chová jinak, než v podmínkách umělých, kde se zejména myslivecky hospodaří a stavy zvěře jsou vysoko na d únosnou populační hustotou. Bývá to i v případech, kdy je chovaná zvěř příliš krotká, bez ochranných instinktů, případně je predátor znovu vrácen do prostředí zvěře, kde dlouhodobě chyběl a kořist ho nevnímá jako nebezpečí. V takových umělých podmínkách může predátor lovit plýtvavým způsobem, tj. více zvěře uloví, než spotřebuje.
Predátor v přirozených podmínkách zná dobře instinkty kořisti, denní a roční pobytové okrsky, změny koncentrací zvěře ovlivněné vývojem počasí, místa, kam nemocná a oslabená zvěř odchází. Predátor neloví v přirozených podmínkách náhodně, ale vysoce konkrétně, aby energetické ztráty při lovu byly s největší pravděpodobností doplněny úlovkem. Čím větší je nouze o kořist, nebo čím větší je fyzická náročnost lovu (zimní období s vysokou sněhovou pokrývkou a nízkou teplotou, kdy je výdej energie na termoregulaci vysoký), tím více se predátor odchyluje od vyhledávání preferované kořisti a podniká i „loupeživé“ lovy mezi hospodářskými zvířaty na pastvinách nebo dokonce i v hospodářských staveních. Obdobou může být i lov rysa a vlků u přikrmovacích zařízení, kde jsou větší koncentrace zvěře. V době hojnosti si predátor může dovolit opustit, často jen krátkodobě, někdy i natrvalo, místa velkých koncentrací zvěre a vyhledává nová náhodná loviště.
Mezi zvěř, která často jen příležitostně a nespecializovaně zesiluje predační tlak, patří prase divoké, které náhodně uloví např. malé zajíčky v polích při sběru jiné potravy, srnčata, sebere vajíčka nebo mláďata pernaté zvěře, která hnízdí na zemi.