3. Životní prostředí zvěře, základní pojmy a problémy ochrany – atmosféra, voda, půda
Prostředí
Každý živočich obývá určité prostředí, které mu umožňuje nejlépe vykonávat všechny potřebné funkce. Kromě fyzikálních a chemických vlivů jsou to také potrava a všechny ostatní organizmy, se kterými živočich přichází do styku. Pro jeho existenci mohou mít pozitivní, negativní či neutrální význam. Soubor všech podmínek, které umožňují živočichovi na určitém místě žít, vyvíjet se a rozmnožovat, tvoří jeho přírodní prostředí. Prostředí je tvořeno abiotickou a biotickou složkou. První složka obsahuje všechny fyzikální a chemické vlastnosti prostředí, tj. vzduchu, vody a půdy, druhou složku prostředí tvoří všechny organizmy, tj. mikroorganizmy, rostliny a živočichové, kteří osídlují stejné prostředí. Mezi živočichem a jeho prostředím existují velmi těsné vztahy, obě složky se navzájem široce a mnohostranně ovlivňují. Prostředí působí na živočicha, který následkem dráždivosti vnímá všechny vnější popudy a odpovídá na ně. Odpovědi mohou být různého rozsahu a charakteru, většinou se projevují změnami fyziologických procesů nebo chování. Projevem reaktibility je na úrovni jedince určitá jeho reakce, např. chování, na úrovni fylogeneze pak vývoj druhu.
Organizmy se nechovají k svému prostředí pasivně, ale svou činností je mění. Na změnách v biosféře se nejvíce podílí sám člověk, který od doby svého vzniku podstatně změnil vzhled rozsáhlých zeměpisných oblastí.
Z hlediska jednotlivých strukturně funkčních úrovní organizace živé hmoty, jakými jsou organizmus, populace a společenstva, nejsou jejich prostředí stejnocenná ani svým obsahem, ani prostorově. Z těchto důvodů byly v ekologii zavedeny různé termíny vztahující se k určitému typu prostředí:
monotop – prostředí osídlené jedincem určitého druhu
demotop – prostředí populace
biotop – prostředí osídlené společenstvem – biocenózou
ekotop – prostředí obecně definované jako soubor všech abiotických faktorů bez ohledu na organismy a jejich soubory
areál – prostor zeměpisného rozšíření druhu nebo systematické jednotky na zemském povrchu.
lokalita (stanoviště) – místo výskytu živočicha. Je to geograficky a topologicky přesně vymezené místo, kde se živočich právě nachází nebo je pro různé účely sledován a sbírán.
Ekologické faktory
Všechny podmínky existence živočichů v prostředí označujeme jako ekologické faktory. Jsou to hlavně vlivy, které působí na živočichy přímo během jejich celého životního cyklu. Všechny časoprostorové změny ekologických faktorů ovlivňují druhové a kvantitativní složení suchozemských a vodních společenstev a jsou hlavními příčinami migrací živočišných druhů. Ekologické faktory působí na organismy a jejich soubory mnohostranně. Výsledky těchto vlivů můžeme shrnout do tří skupin.
Každý živočich obývá určité prostředí, které mu umožňuje nejlépe vykonávat všechny potřebné funkce. Kromě fyzikálních a chemických vlivů jsou to také potrava a všechny ostatní organizmy, se kterými živočich přichází do styku. Pro jeho existenci mohou mít pozitivní, negativní či neutrální význam. Soubor všech podmínek, které umožňují živočichovi na určitém místě žít, vyvíjet se a rozmnožovat, tvoří jeho přírodní prostředí. Prostředí je tvořeno abiotickou a biotickou složkou. První složka obsahuje všechny fyzikální a chemické vlastnosti prostředí, tj. vzduchu, vody a půdy, druhou složku prostředí tvoří všechny organizmy, tj. mikroorganizmy, rostliny a živočichové, kteří osídlují stejné prostředí. Mezi živočichem a jeho prostředím existují velmi těsné vztahy, obě složky se navzájem široce a mnohostranně ovlivňují. Prostředí působí na živočicha, který následkem dráždivosti vnímá všechny vnější popudy a odpovídá na ně. Odpovědi mohou být různého rozsahu a charakteru, většinou se projevují změnami fyziologických procesů nebo chování. Projevem reaktibility je na úrovni jedince určitá jeho reakce, např. chování, na úrovni fylogeneze pak vývoj druhu.
Organizmy se nechovají k svému prostředí pasivně, ale svou činností je mění. Na změnách v biosféře se nejvíce podílí sám člověk, který od doby svého vzniku podstatně změnil vzhled rozsáhlých zeměpisných oblastí.
Z hlediska jednotlivých strukturně funkčních úrovní organizace živé hmoty, jakými jsou organizmus, populace a společenstva, nejsou jejich prostředí stejnocenná ani svým obsahem, ani prostorově. Z těchto důvodů byly v ekologii zavedeny různé termíny vztahující se k určitému typu prostředí:
monotop – prostředí osídlené jedincem určitého druhu
demotop – prostředí populace
biotop – prostředí osídlené společenstvem – biocenózou
ekotop – prostředí obecně definované jako soubor všech abiotických faktorů bez ohledu na organismy a jejich soubory
areál – prostor zeměpisného rozšíření druhu nebo systematické jednotky na zemském povrchu.
lokalita (stanoviště) – místo výskytu živočicha. Je to geograficky a topologicky přesně vymezené místo, kde se živočich právě nachází nebo je pro různé účely sledován a sbírán.
Ekologické faktory
Všechny podmínky existence živočichů v prostředí označujeme jako ekologické faktory. Jsou to hlavně vlivy, které působí na živočichy přímo během jejich celého životního cyklu. Všechny časoprostorové změny ekologických faktorů ovlivňují druhové a kvantitativní složení suchozemských a vodních společenstev a jsou hlavními příčinami migrací živočišných druhů. Ekologické faktory působí na organismy a jejich soubory mnohostranně. Výsledky těchto vlivů můžeme shrnout do tří skupin.
- Eliminují výskyt druhů v prostředí, jejich životní podmínky neposkytují možnost k osídlení, a tím působí hlavně na zeměpisné rozšíření druhů.
- Mají vliv na rozmnožování, úmrtnost a stěhování živočichů., působí na jejich vývojové cykly, a tím ovlivňují především jejich hustoty populací.
- Podporují vznik různých adaptací, vyvolávají druhově příznačné regulační mechanizmy, které umožňují živočichům přežívat přechodně i v podmínkách pro život nepříznivých.
Členění ekologických faktorů
Ekologické faktory členíme podle různých hledisek. Většinou je dělíme na abiotické a biotické faktory. K abiotickým faktorům patří všechny fyzikální a chemické vlastnosti vzduchu, vody a půdy. Podle toho rozeznáváme faktory klimatické, hydrické a edafické. Biotické faktory se projevují jako vzájemné vztahy různých organizmů. Podle toho je třídíme na intraspecifické neboli homotypické a interspecifické neboli heterotypické. K poslední skupině také přiřazujeme též faktory antropogenní, které vyplývají z mnohostranné činnosti člověka v přírodě. Význam právě těchto faktorů roste tak rychle, jak rychle si člověk podrobuje přírodní prostředí, prakticky celou biosféru. K biotickým faktorům se většinou připojují i faktory potravní neboli trofické.
Podle stupně cykličnosti ekologických faktorů a stálosti biologických rytmů a periodicity u organismů je dělíme na 3 skupiny:
Ekologické faktory členíme podle různých hledisek. Většinou je dělíme na abiotické a biotické faktory. K abiotickým faktorům patří všechny fyzikální a chemické vlastnosti vzduchu, vody a půdy. Podle toho rozeznáváme faktory klimatické, hydrické a edafické. Biotické faktory se projevují jako vzájemné vztahy různých organizmů. Podle toho je třídíme na intraspecifické neboli homotypické a interspecifické neboli heterotypické. K poslední skupině také přiřazujeme též faktory antropogenní, které vyplývají z mnohostranné činnosti člověka v přírodě. Význam právě těchto faktorů roste tak rychle, jak rychle si člověk podrobuje přírodní prostředí, prakticky celou biosféru. K biotickým faktorům se většinou připojují i faktory potravní neboli trofické.
Podle stupně cykličnosti ekologických faktorů a stálosti biologických rytmů a periodicity u organismů je dělíme na 3 skupiny:
- Primárně periodické faktory
- Sekundárně periodické faktory
- Neperiodické faktory
Primárně periodické faktory jsou vyvolány planetárnímy pohyby a patří k nim světlo, teplota a slapové jevy. Sekundárně periodické faktory jsou v různém stupni závislé na primárně periodických faktorech. Mezi tyto faktory patří kolísání vlhkosti, vnitrodruhové vztahy (rozmnožování živočichů), mezidruhové vztahy (dravec-kořist, hostitel-cizopasník), dále potrava a také některé vlastnosti půdy. Sekundární periodické faktory ovlivňují především hustotu populací, působí uvnitř areálu, ale neovlivňují jejich hranice a velikost. Neperiodické faktory působí náhle, neočekávaně. Živočichové jim nejsou přizpůsobeny, proto jejich účinek bývá katastrofální. Patří k nim silné větry, bouřky, povodně, požáry, některé formy lidské aktivity, jako jsou mýcení lesa, zorání louky, odkrývání povrchových dolů, znečištění, postřiky proti škůdcům, dále zesílená činnost predátorních, parazitických a patogenních organismů apod.
Podle vlivu na evoluční procesy organismů dělíme faktory na 3 skupiny:
Podle vlivu na evoluční procesy organismů dělíme faktory na 3 skupiny:
- Morfoplastické faktory působí během evoluce při vývoji vnějšího tvaru těla nebo některých tělesných orgánů, např. vývoj končetiny, zakrnění nebo ztráta očí při trvalém pobytu ve tmě.
- Fyzioplastické faktory ovlivňují fyziologické procesy a byly příčinou jejich změn během evoluce, např. změny metabolismu, pohybů a fyziologie vývoje.
- Etoplastické faktory ovlivňují především chování živočichů.
Zákon minima a zákon tolerance
J. Liebig v roce 1848 formuloval zákon minima. Později se však zjistilo, že nejenom minimální hodnoty faktorů ale i maximální hodnoty mají vliv na přežívání jedinců.
Shelford (1913) každý druh toleruje určité rozmezí libovolného faktoru a nejlépe v prostředí prospívá, působí-li vnější vlivy v rozsahu optimálních hodnot.
Tolerance a ekologická valence
Tolerancí označujeme schopnost živočichů snášet určité rozpětí libovolného faktoru. Vzdálenost mezi minimem a maximem daného faktoru vyjadřuje ekologickou valenci faktoru a jí je vymezena tolerance druhu. Obecně rozeznáváme druhy stenovalentní a euryvalentní.
Ochrana ovzduší
Zákon 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší) – platnost od 1.06.2002. Zákon 92/2004 Sb., kterým se mění zákon č.86/2002 Sb.
Základní pojmy
Vnější ovzduší – ovzduší v troposféře, s výjimkou ovzduší na pracovištích a v uzavřených prostorách
Znečišťující látka – jakákoliv látka vnesená do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo a nebo může mít po fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný majetek.
Znečišťování ovzduší – vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší v důsledku lidské činnosti vyjádřené v jednotkách hmotnosti za jednotku času.
Emise – vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do životního prostředí.
Emisní limit – nejvýše přípustné množství znečišťující látky nebo skupiny znečišťujících nebo pachových látek vypouštěné do ovzduší ze zdroje znečišťování ovzduší. Vyjadřuje se jako:
J. Liebig v roce 1848 formuloval zákon minima. Později se však zjistilo, že nejenom minimální hodnoty faktorů ale i maximální hodnoty mají vliv na přežívání jedinců.
Shelford (1913) každý druh toleruje určité rozmezí libovolného faktoru a nejlépe v prostředí prospívá, působí-li vnější vlivy v rozsahu optimálních hodnot.
Tolerance a ekologická valence
Tolerancí označujeme schopnost živočichů snášet určité rozpětí libovolného faktoru. Vzdálenost mezi minimem a maximem daného faktoru vyjadřuje ekologickou valenci faktoru a jí je vymezena tolerance druhu. Obecně rozeznáváme druhy stenovalentní a euryvalentní.
Ochrana ovzduší
Zákon 86/2002 Sb. o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší) – platnost od 1.06.2002. Zákon 92/2004 Sb., kterým se mění zákon č.86/2002 Sb.
Základní pojmy
Vnější ovzduší – ovzduší v troposféře, s výjimkou ovzduší na pracovištích a v uzavřených prostorách
Znečišťující látka – jakákoliv látka vnesená do vnějšího ovzduší nebo v něm druhotně vznikající, která má přímo a nebo může mít po fyzikální nebo chemické přeměně nebo po spolupůsobení s jinou látkou škodlivý vliv na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný majetek.
Znečišťování ovzduší – vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do ovzduší v důsledku lidské činnosti vyjádřené v jednotkách hmotnosti za jednotku času.
Emise – vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do životního prostředí.
Emisní limit – nejvýše přípustné množství znečišťující látky nebo skupiny znečišťujících nebo pachových látek vypouštěné do ovzduší ze zdroje znečišťování ovzduší. Vyjadřuje se jako:
- hmotnostní koncentrace znečišťující látky v odpadních plynech nebo hmotnostní tok znečišťující látky za jednotku času
- hmotnost znečišťující látky vztažená na jednotku produkce nebo lidské činnosti
- počet pachových jednotek na jednotku objemu
- počet částic znečišťující látky na jednotku objemu
Emisní strop – nejvyšší přípustná úhrnná emise znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek vznikající v důsledku lidské činnosti vyjádřená v hmotnostních jednotkách za období 1 roku ze všech zdrojů znečišťování ovzduší, z jejich vymezené skupiny nebo z jednotlivého zdroje znečišťování ovzduší na vymezeném území.
Úroveň znečištění ovzduší – hmotnostní koncentrace znečišťujících látek v ovzduší nebo jejich depozice z ovzduší na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času.
Provozovatel zdroje znečišťování ovzduší – právnická osoba nebo fyzická osoba, která zdroj znečišťování ovzduší skutečně provozuje; není-li taková osoba, považuje se za provozovatele vlastník zdroje znečišťování.
Imise – znečištění ovzduší vyjádřené hmotnostní koncentrací znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek.
Imisní limit – hodnota nejvýše přípustné úrovně znečištění ovzduší vyjádřená v jednotkách hmotnosti na jednotku objemu při normální teplotě a tlaku.
Mez tolerance – procento imisního limitu nebo část jeho absolutní hodnoty, o které může být imisní limit překročen.
Pachové látky – látky nebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované pachovým číslem, pachovou jednotkou nebo čichovým prahem.
Přípustná tmavost kouře – nejvýše přípustný stupeň znečišťování ovzduší vyjádřený zabarvením kouřové vlečky nebo zjištěný v kouřovodu metodou stanovenou prováděcím právním předpisem.
Těkavá organická látka – jakákoli organická sloučenina nebo směs organických sloučenin, s výjimkou methanu, která při teplotě 20 ºC (293,15 K) má tlak par 0,01 kPa nebo více nebo má odpovídající těkavost za konkrétních podmínek jejího použití, a která může v průběhu své přítomnosti v ovzduší reagovat za spolupůsobení slunečního záření s oxidy dusíku za vzniku fotochemických oxidantů.
Nejlepší dostupná technika (techniky) – nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použitých technologií a způsobů jejich provozování, které jsou vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném hospodářském odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň jsou nejúčinnější v dosahování vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku.
Redukční cíl – procento, o které je nutno ve stanoveném termínu snížit emise znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek ze všech zdrojů znečišťování ovzduší umístěných na vymezeném území, případně z vymezené skupiny zdrojů znečišťování ovzduší, ve srovnání s rokem stanoveným jako referenční.
Světelné znečištění – viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno. V oblasti ochrany ozónové vrstvy Země.
Regulovaná látka – látka poškozující ozónovou vrstvu Země uvedená v příloze č. 4 k tomuto zákonu, a to bez ohledu na to, zda jde o nově vyrobenou, znovuzískanou, recyklovanou nebo regenerovanou látku vyskytující se samostatně nebo ve směsi; za regulovanou látku se nepovažuje nevýznamné množství této látky pocházející z nezáměrné nebo nahodilé výroby během výrobního procesu, z nezreagované suroviny nebo z používání technologického prostředku, ve kterém je přítomna regulovaná látka jako stopová nečistota, nebo které je emitováno během výroby produktů nebo manipulace s nimi.
Zacházení s regulovanými látkami a výrobky, které je obsahují – jejich výroba, dovoz, vývoz, dodávání na trh, skladování, sběr, znovuzískávání, recyklování, regenerování nebo zneškodňování; zacházením je též použití regulované látky ve výrobním procesu nebo pro karanténní a dezinfekční účely ochrany zboží před přepravou.
Nezbytná potřeba – potřeba regulovaných látek pro stanovené účely, kde není možná náhrada použití již zakázaných regulovaných látek pro zajištění ochrany zdraví a životů lidí, obrany a bezpečnosti státu, leteckého provozu a jaderných zařízení.
V oblasti ochrany klimatického systému Země:
Klimatický systém Země – veškerá atmosféra, hydrosféra, biosféra, geosféra a jejich vzájemné působení.
Změna klimatu – taková změna, která je vázána přímo nebo nepřímo na lidskou činnost měnící složení globální atmosféry a která je vedle přirozené proměnnosti klimatu pozorována za srovnatelný časový úsek.
Látky ovlivňující klimatický systém Země – oxid uhličitý, methan, oxid dusný, částečně a zcela fluorované uhlovodíky a fluorid sírový.
Ochrana vody
Jakost vod ovlivňují bodové zdroje znečištění (města a obce, průmyslové závody a objekty soustředěné zemědělské živočišné výroby). Podíl obyvatel bydlících v domech napojených na veřejnou kanalizaci byl v roce 2000. 74,8 % obyvatelstva ČR). Napojení obyvatel na kanalizaci je v ČR nad evropským průměrem zemí OECD, který je cca 62 %. Do veřejných kanalizací bylo vypuštěno 576 mil. m³ odpadních vod, z nichž bylo 94,8 % čištěno (převažovalo mechanicko-biologické čištění odpadních vod). U hlavních provozovatelů bylo 92,9 % odpadních vod čištěno na zařízeních s vyhovující účinností. Jakost povrchových a podzemních vod významně ovlivňují plošné zdroje znečištění, mezi něž patří hlavně znečištění ze zemědělského hospodaření, atmosférická depozice a erozní splachy z terénu. Význam plošných zdrojů znečištění s pokračujícím poklesem znečištění z bodových zdrojů roste. Jejich podíl je podstatný zvláště u dusičnanů a při acidifikaci, méně u fosforu a je odlišný v různých oblastech ČR v závislosti na hustotě osídlení, podílu čištění vypouštěných odpadních vod, intenzitě a způsobu zemědělského hospodaření a úrovni atmosférické depozice. Dalším z faktorů, negativně ovlivňujících jakost povrchových i podzemních vod, je havarijní znečištění. Vodní erozí je významně ohroženo 42 % zemědělské půdy.
ZÁKON o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) 254/2001 Sb.se změnami a doplňky provedenými s účinností dnem 1. ledna 2003 zákonem č. 76/2002 Sb. a zákonem č. 320/2002 Sb. a od května 2004 zákonem 20/2004 Sb.
Účelem tohoto zákona je:
Úroveň znečištění ovzduší – hmotnostní koncentrace znečišťujících látek v ovzduší nebo jejich depozice z ovzduší na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času.
Provozovatel zdroje znečišťování ovzduší – právnická osoba nebo fyzická osoba, která zdroj znečišťování ovzduší skutečně provozuje; není-li taková osoba, považuje se za provozovatele vlastník zdroje znečišťování.
Imise – znečištění ovzduší vyjádřené hmotnostní koncentrací znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek.
Imisní limit – hodnota nejvýše přípustné úrovně znečištění ovzduší vyjádřená v jednotkách hmotnosti na jednotku objemu při normální teplotě a tlaku.
Mez tolerance – procento imisního limitu nebo část jeho absolutní hodnoty, o které může být imisní limit překročen.
Pachové látky – látky nebo jejich směs, které způsobují obtěžující pachový vjem, charakterizované pachovým číslem, pachovou jednotkou nebo čichovým prahem.
Přípustná tmavost kouře – nejvýše přípustný stupeň znečišťování ovzduší vyjádřený zabarvením kouřové vlečky nebo zjištěný v kouřovodu metodou stanovenou prováděcím právním předpisem.
Těkavá organická látka – jakákoli organická sloučenina nebo směs organických sloučenin, s výjimkou methanu, která při teplotě 20 ºC (293,15 K) má tlak par 0,01 kPa nebo více nebo má odpovídající těkavost za konkrétních podmínek jejího použití, a která může v průběhu své přítomnosti v ovzduší reagovat za spolupůsobení slunečního záření s oxidy dusíku za vzniku fotochemických oxidantů.
Nejlepší dostupná technika (techniky) – nejúčinnější a nejpokročilejší stupeň vývoje použitých technologií a způsobů jejich provozování, které jsou vyvinuty v měřítku umožňujícím jejich zavedení v příslušném hospodářském odvětví za ekonomicky a technicky přijatelných podmínek a zároveň jsou nejúčinnější v dosahování vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku.
Redukční cíl – procento, o které je nutno ve stanoveném termínu snížit emise znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek ze všech zdrojů znečišťování ovzduší umístěných na vymezeném území, případně z vymezené skupiny zdrojů znečišťování ovzduší, ve srovnání s rokem stanoveným jako referenční.
Světelné znečištění – viditelné záření umělých zdrojů světla, které může obtěžovat osoby nebo zvířata, způsobovat jim zdravotní újmu nebo narušovat některé činnosti a vychází z umístění těchto zdrojů ve vnějším ovzduší nebo ze zdrojů světla, jejichž záření je do vnějšího ovzduší účelově směrováno. V oblasti ochrany ozónové vrstvy Země.
Regulovaná látka – látka poškozující ozónovou vrstvu Země uvedená v příloze č. 4 k tomuto zákonu, a to bez ohledu na to, zda jde o nově vyrobenou, znovuzískanou, recyklovanou nebo regenerovanou látku vyskytující se samostatně nebo ve směsi; za regulovanou látku se nepovažuje nevýznamné množství této látky pocházející z nezáměrné nebo nahodilé výroby během výrobního procesu, z nezreagované suroviny nebo z používání technologického prostředku, ve kterém je přítomna regulovaná látka jako stopová nečistota, nebo které je emitováno během výroby produktů nebo manipulace s nimi.
Zacházení s regulovanými látkami a výrobky, které je obsahují – jejich výroba, dovoz, vývoz, dodávání na trh, skladování, sběr, znovuzískávání, recyklování, regenerování nebo zneškodňování; zacházením je též použití regulované látky ve výrobním procesu nebo pro karanténní a dezinfekční účely ochrany zboží před přepravou.
Nezbytná potřeba – potřeba regulovaných látek pro stanovené účely, kde není možná náhrada použití již zakázaných regulovaných látek pro zajištění ochrany zdraví a životů lidí, obrany a bezpečnosti státu, leteckého provozu a jaderných zařízení.
V oblasti ochrany klimatického systému Země:
Klimatický systém Země – veškerá atmosféra, hydrosféra, biosféra, geosféra a jejich vzájemné působení.
Změna klimatu – taková změna, která je vázána přímo nebo nepřímo na lidskou činnost měnící složení globální atmosféry a která je vedle přirozené proměnnosti klimatu pozorována za srovnatelný časový úsek.
Látky ovlivňující klimatický systém Země – oxid uhličitý, methan, oxid dusný, částečně a zcela fluorované uhlovodíky a fluorid sírový.
Ochrana vody
Jakost vod ovlivňují bodové zdroje znečištění (města a obce, průmyslové závody a objekty soustředěné zemědělské živočišné výroby). Podíl obyvatel bydlících v domech napojených na veřejnou kanalizaci byl v roce 2000. 74,8 % obyvatelstva ČR). Napojení obyvatel na kanalizaci je v ČR nad evropským průměrem zemí OECD, který je cca 62 %. Do veřejných kanalizací bylo vypuštěno 576 mil. m³ odpadních vod, z nichž bylo 94,8 % čištěno (převažovalo mechanicko-biologické čištění odpadních vod). U hlavních provozovatelů bylo 92,9 % odpadních vod čištěno na zařízeních s vyhovující účinností. Jakost povrchových a podzemních vod významně ovlivňují plošné zdroje znečištění, mezi něž patří hlavně znečištění ze zemědělského hospodaření, atmosférická depozice a erozní splachy z terénu. Význam plošných zdrojů znečištění s pokračujícím poklesem znečištění z bodových zdrojů roste. Jejich podíl je podstatný zvláště u dusičnanů a při acidifikaci, méně u fosforu a je odlišný v různých oblastech ČR v závislosti na hustotě osídlení, podílu čištění vypouštěných odpadních vod, intenzitě a způsobu zemědělského hospodaření a úrovni atmosférické depozice. Dalším z faktorů, negativně ovlivňujících jakost povrchových i podzemních vod, je havarijní znečištění. Vodní erozí je významně ohroženo 42 % zemědělské půdy.
ZÁKON o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) 254/2001 Sb.se změnami a doplňky provedenými s účinností dnem 1. ledna 2003 zákonem č. 76/2002 Sb. a zákonem č. 320/2002 Sb. a od května 2004 zákonem 20/2004 Sb.
Účelem tohoto zákona je:
- chránit povrchové a podzemní vody,
- stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod,
- vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl.
Vymezení pojmů:
Povrchovými vodami jsou vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu; tento charakter neztrácejí, protékají-li přechodně zakrytými úseky, přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo v nadzemních vedeních.
Podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami; za podzemní vody se považují též vody protékající drenážními systémy a vody ve studních.
Odpadní vody jsou vody použité v obytných, průmyslových, zemědělských, zdravotnických a jiných stavbách, zařízeních nebo dopravních prostředcích, pokud mají po použití změněnou jakost (složení nebo teplotu), jakož i jiné vody z nich odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Odpadní vody jsou i průsakové vody z odkališť, s výjimkou vod, které jsou zpětně využívány pro vlastní potřebu organizace, a vod, které odtékají do vod důlních, a dále jsou odpadními vodami průsakové vody ze skládek odpadu. Vodním zdrojem je vodní útvar povrchové nebo podzemní vody, kterou lze použít pro uspokojení potřeb člověka.
Vodním útvarem je vymezitelné významné soustředění povrchových nebo podzemních vod v určitém prostředí charakterizované společnou formou jejich výskytu nebo společnými vlastnostmi vod a znaky hydrologického režimu; vodní útvary jsou přírodní a umělé; umělé vodní útvary jsou vytvořené lidskou činností.
Nakládáním s povrchovými nebo podzemními vodami je jejich vzdouvání pomocí vodních děl, využívání jejich energetického potenciálu, jejich využívání k plavbě nebo k plavení dřeva, k chovu ryb nebo vodní drůbeže, jejich odběr, vypouštění odpadních vod do nich a další způsoby, jimiž lze využívat jejich vlastnosti nebo ovlivňovat jejich množství, průtok, výskyt nebo jakost.
Povodí je území, ze kterého veškerý povrchový odtok odtéká sítí vodních toků k určitému místu vodního toku (obvykle soutok s jiným vodním tokem nebo vyústění vodního toku do jiného vodního útvaru). Povodí je ohraničeno rozvodnicí, kterou je myšlená hranice geomorfologického rozhraní mezi sousedními povodími. Plocha povodí zahrnuje také plochy povrchových vodních útvarů v povodí.
Hydrogeologický rajon je území s obdobnými hydrogeologickými poměry, typem zvodnění a oběhem podzemní vody.
Ochrana půdy
Na ochraně půdy se formálně podílejí zákony:
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu
č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon)
OCHRANA ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNÍHO FONDU
Povrchovými vodami jsou vody přirozeně se vyskytující na zemském povrchu; tento charakter neztrácejí, protékají-li přechodně zakrytými úseky, přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo v nadzemních vedeních.
Podzemními vodami jsou vody přirozeně se vyskytující pod zemským povrchem v pásmu nasycení v přímém styku s horninami; za podzemní vody se považují též vody protékající drenážními systémy a vody ve studních.
Odpadní vody jsou vody použité v obytných, průmyslových, zemědělských, zdravotnických a jiných stavbách, zařízeních nebo dopravních prostředcích, pokud mají po použití změněnou jakost (složení nebo teplotu), jakož i jiné vody z nich odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Odpadní vody jsou i průsakové vody z odkališť, s výjimkou vod, které jsou zpětně využívány pro vlastní potřebu organizace, a vod, které odtékají do vod důlních, a dále jsou odpadními vodami průsakové vody ze skládek odpadu. Vodním zdrojem je vodní útvar povrchové nebo podzemní vody, kterou lze použít pro uspokojení potřeb člověka.
Vodním útvarem je vymezitelné významné soustředění povrchových nebo podzemních vod v určitém prostředí charakterizované společnou formou jejich výskytu nebo společnými vlastnostmi vod a znaky hydrologického režimu; vodní útvary jsou přírodní a umělé; umělé vodní útvary jsou vytvořené lidskou činností.
Nakládáním s povrchovými nebo podzemními vodami je jejich vzdouvání pomocí vodních děl, využívání jejich energetického potenciálu, jejich využívání k plavbě nebo k plavení dřeva, k chovu ryb nebo vodní drůbeže, jejich odběr, vypouštění odpadních vod do nich a další způsoby, jimiž lze využívat jejich vlastnosti nebo ovlivňovat jejich množství, průtok, výskyt nebo jakost.
Povodí je území, ze kterého veškerý povrchový odtok odtéká sítí vodních toků k určitému místu vodního toku (obvykle soutok s jiným vodním tokem nebo vyústění vodního toku do jiného vodního útvaru). Povodí je ohraničeno rozvodnicí, kterou je myšlená hranice geomorfologického rozhraní mezi sousedními povodími. Plocha povodí zahrnuje také plochy povrchových vodních útvarů v povodí.
Hydrogeologický rajon je území s obdobnými hydrogeologickými poměry, typem zvodnění a oběhem podzemní vody.
Ochrana půdy
Na ochraně půdy se formálně podílejí zákony:
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu
č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon)
OCHRANA ZEMĚDĚLSKÉHO PŮDNÍHO FONDU
- ochrana přírody a krajiny se podle § 2 odst. (2) písm. h) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zajišťuje zejména účastí na ochraně půdního fondu, především při pozemkových úpravách.
- zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana a zlepšování životního prostředí. (zákon č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu, Část I – Zemědělský půdní fond , § 1, odst. (1) ).
OCHRANA LESNÍHO PŮDNÍHO FONDU
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v § 3, odst. (1), písm. b) chápe les jako významný krajinný prvek.
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), hlava první, v Oddílu prvním , § 1 definuje les jako národní bohatství, tvořící nenahraditelnou složku životního prostředí. Účelem tohoto zákona je stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm.
V Hlavě druhé, Oddílu druhém, § 13 tentýž zákon stanovuje podmínky ochrany pozemků určených k plnění funkcí lesa.